hyblisovo

Zimní výstup na Sněžku 2010

S nadcházejícím jarem jsem se chtěl ještě rozloučit se zimou a vlastně si ji teprve pořádně užít. I tedy rozhodl jsem se pohřbít pracovní morálku o něco dříve než jindy a kyselým obličejům spolupracovníků kynu s batohem na zádech uprostřed středečního odpoledne. Cestou na autobus vyzvedávám sněžnice a ubírám se směrem na Krakonošovo. Na rodné základně v podkrkonoší doplňuji zbytky výstroje a následující den vyrážím za milých 56,- kč autobusem do Špindlerova Mlýna. V poledne vysedám na sluncem prozářeném letovisku. Úkolem číslo jedna je koupit plynovou bombu do vařiče, bo mám plynu tak na rozpuštění rampouchu na kafe. Obcházím  všechny obchody se sportovním vybavením, ale až v tom posledním mám štěstí. A to si ještě musím půl hodinky počkat, než se vrátí otrávený prodavač z oběda. Nicméně za svitu poředjarního slunka vyrázím vstříc horám.

Po pár metrech se drbu za uchem zda nevyjet na křebem sedačkouvou lanovkou. Přeci jen začíná batoh naložený spacákem, stanem, tatrankama a všelijakým haraburdím, povážlivě těžknout. Stočtyřicet kaček za jednu cestu na kopec? To je v hrubém kontrastu s přestavou low cost tripu a simulaci podmínek lovce putujícího zimní divočinou. Držím se původního plánu, cpu se tatrankou a  stoupám na hřeben na Výrovku. V polovině cesty nasazuji sněžnice a škrábu se lesíkem do kopce. Volba se to zdá dobrá, co krok to šlápota. Jedním okem se kochám výhledy a druhým kontroluji stupeň lavinového nebezpečí. Přeci jen jsem minul několik cedulí na laviny uporozňující a v korytě kde není kam utéct mi sebevědoní zrovna neroste. Po čtyřech se hrabu do kopce a doufám že nespadnu ani já ani lavina, nebo alespoň odděleně. Po dvou hodinách dosahuji chaty Výrovky. Expedičně se zde odměňuji malou Plzní a vyrážím dál na Luční Boudu.

Slunko se blíží západu a už vím že Sněžku dnes nepokořím. Je čas poohlédnout se po noclehu. Opouštím značenou cestu a prozkoumávám zamrzlé řopíky. Před soumrakem dosahuji hrany Obřího Dolu a kochám se výhledem na Sněžku ozářenou zapadajícím sluncem.

Dost bylo romantiky, je třeba zakopat stan. Na sněhu by sice chvilku stál ale kolíky není za co přichytit natož zatlouci. Je to zkrátka letní stan. Z batohu vytahuji eso dnešní výpravy. Plastovou lopatku, co jsem si doma vypůjčil z pytle na dřevěnné peletky či kočičí záchod, nebo co to vlastně bylo. Hodinu a půl s touto improvizovanou polární výbanou koupu hrob pro sebe i stan. Kolíky marně zašlapávám do zmrzlé země a za tmy se soukám s batohem dovnitř.

Pobyt mimo a vně stanu je takřka k nerozeznání. Sníh je beztak šude a podlaha studí a prsty mrznou stejně jako venku. Měním rukavice na méně mokré, téměř nezmrzlé a připravuji vařič. Bomba s plynem je natolik vychlazená, že vařič nechce hořet a tak ji rozehřívám pod budnou. Čutoru rozmrazuji lopatkou, jelikož taky potvora zamrzla. Konečně klokotá voda v ešusu. Hledám čaj. Hledám jej v batohu, ve stanu, kolem stanu a ještě jednou dokola. Smiřuji se s teplou voudou a tatrankou k večeři.

Spacák je parádní, teploučko jak v pokojíčku. Zvedá se vítr a kolíky v pidipředsíňce stanu nevydrží. Použiji pohory jako závaží a navazuji je na místo kolíků. Australské stany se zimou nepočítají.

Zdá se mi o pleskající střechše stanu a sněhu na tváři. Budím se a  kupodivu stan ještě drží, ale vodní pára se sráží na jeho stěnách, namrzá a vítr tuhle nadíku sklepává zpět . Mám sice radost z mikrokoloběhu vody v mém stanu jehož jsem součástí, zato spacák nebezpečně vhlne a výtečné termoizolační vlastnosti se stávají už jen průměrnými a nad ránem tak tak že dostatečnými.

Konečně se dočkám denního světla. V deseti vteřinách jsem oblečen. Boty zaskočivší stanové kolíky jsou plné sněhu, ale slova pana Meindea (www.meindl.de) se ukázala jako pravdivá a za půl hodinky jsou nohy nejen v suchu ale i ve teple. Kochám se pohledem na východ slunce, ale než stačím ve větru zabalit stan, zatáhne se vše bílou tmou. Jako malou útěchu nalézám sáček s čaji, na kterém jsem si večer postavil stan. Při pohledu na omrzlý vařič si nechávám na čaj zajít chuť. Tohle si už pod bundu nedám. Vděčen ža tyčové začení nalézám cestu k Polské boudě a za nevídaného vichru stoupám na Sněžku. Vrcholu dosahuji po sedmé hodině ranní a veškeré úsilí věnuji boji s větrem a zmrzlou tatrankou. Cestou sem našel i jednu zánovní běžku a pár cákanců něčeho červenofialového.

 Zbytek rána a dopoledne se plahočím ve větru a tmě na Luční boudu, kde  konečně rozmrazuji čutoru a po půl dni se můžu konečně i napít.


Definitivně tak zatracuji plán dojít přes kopce až do Harrachova. Skutálím se zpět do Špindlu kde si ve stylu low cost výletu dávám v nejhorší putyce (na Špindl pajzl, ale jinak parádní hospoha u nádraží)  výpornou polívku za dvacku a pivní pohár vítězství.