První jarní kilometr
Dva týdny mám tu svítí sluníčko, kvetou už dokonce pampelišky, o třešních nemluvě. Přechodil jsem tradiční jarní rýmu a za težce vydělaný peníz vyzdobil jízdní kolo zaslouženě novými součástkami. Přesněji řečeno hromadou japonského hliníku, lanek a drátků.
Pondělní odpoledne, spěchám ze zaměstnání. Kraťásky, helmička, pár otočení pedálem a proháním se lesíky kolem Okoře. Chvilku se nemohu trefit, bo jsem tu poprvé. To že jedu po cyklistickém značení neznamená, že by někam vedlo. Cedulka "2km Okoř" neukazuje ke zřícenině, ale do pole a do prd.le. Cestu si musím hledat sám, polní a lesní křižovatečky jsou vskutku překladatelskými oříšky. Jsem ale nefalšovaný vesnický balík, v poli se neztratím. Pravý oříšek je však lávka přes potok. Kdoby tušil, že na Okoř tudy. Smysl "cyklistického" značení zná jistě jen zadavatel zakázky pro ty báječně žluté aluminiové cedulky. Necháme to koňovi, ten má prý větší hlavu. Nebo praseti? Jsme přeci v kotlince.
O tom ale psát nechci. Okoř jsem našel. Přečetl vývěsku, teším se na květnové otevření a jedu domů. Zima nedala znát, jede mi to. Jsem za humny. Předemnou Velké Přílepy. Sjíždím z kopečka po hlavní. Na cyklometru něco meri 30 a 40 km v hodině. Zatáčka do pravíčka, pohodička. Vidět je na hony daleko. Kolem pole lán a jedna značka. Japonský hlíník jede, na slovo poslouchá, mám radost. Tak fajn, jsem na hlavní. Jedu po krajnici, chystaje se projet zatáčkou, přeci jen proti mě auto. Strejda jede z nálevny, nebo možná z Lídlu, celej říčněj aby stihnul krávovinu v bedně. Přeci jen za dva týdny je tma, pičo. Analogová! Jenže hliník se mu připlet do cesty, zrovna když řezal točku v poli. Strejda točí Fávo (Škoda Favorit) do leva a když do leva tak levou škarpou. Jenomže jeho levá, je moje pravá a silnička je posazená v terému a lánu tak, že ta naše zatáčka má mezičku. Vysokou mezičku. Co čert nechtěl, dědek rve fáčko po mojí krajnici a najíždí přímo na mne. Nevěřím vlastním očím, musí se mi to zdát. Na promítání života není čas. Čekám že uhne, neuhnul. Nabídka je skromná. Škarpa nebo chladič dědkova fáva. Beru za brzdy a volím příkop. Těsně míjím zrcátko, dveře... kvalitní česká krajnice, kvalitnější příkop a nejkvalitnější mez. Let, kotoul, asfalt... zírám do nebe. Zvedám se vcelku svižně. Je-li adrenatlin naprodej, máme tu akční slevu! Dědek zastavil cca 30-50 metrů za zatáčkou. Dvě vteřinky a zase se rozjel. Řvu! Chrlím nejsprostší nadávky, zvedám rozmlácené kolo jsa stíhat dědka. Marně doufám, že jej skolil infararkt, nebo snad najivně špatné svědomí. Ale jsme v kotlince, žaludky jsou zvyklé na ledasco. Vytěžuji cyklisty jednoucí cca. kilometr za mnou. Dědka neznají, nic neviděli a vůbec nemají čas. Fáčko i dědek jsou v prachu. První silniční lišej, naražená ruka a trocha asijského hliníku na odpis. Vztek mě pomalu opouští, stejně tak kotlinkovské vlastenectví. Jak jsem mohl přísahal na všivé životy kotlinkovskýck čuníků? A proč hned dvakrát !?