hyblisovo

Konečná stanice metra Dejvická. Kdo občas využil podzemní MHD vedoucí do těchto končin, jistě nejednou vystupoval směrem k autobusovým stáním na „kulaťáku“. Nejsou zde nebeské eskalátory, ale mrzké schodiště sotva o třech desítkách mramorových schodů. Souprava metra přijíždějící na konečnou vykládá svůj náklad při levé straně schodiště. Lidé se nahrnou jako vlna na to pár metrů široké nebožátko a občané spěchající opačným směrem, prodírají se k čekající soupravě na opačné straně nástupiště. Systém který funguje roky, možná desetiletí. Kdo metrem chvíli jezdí, ví na který konec soupravy nasednout, čímž bude blíže výstupu v cílové stanici (nám nepražánům to ještě moc nejde)  Na konečné se pak na schodiště doslova vřítí masa lidu. Tu a tam je možné zaslechnout nářky protijdoucích, že by snad mohlo platit pravidlo chůze vpravo. Možná mohlo, ale zde by to postrádalo logiku i plynulost davu.

Úterý 24. února 2009, valím se vláčen davem po onom schodišti na večerní autobus. Kráčím rozvážně, provoz je dnes mimořádně hustý. Stojím sotva na čtvrtém schodu, když po naší levé straně objeví člověk prodírající protisměrem se zdviženou pěstí připravenou k úderu. Zahlédnu jej jen koutkem oka. Kdo je na blízku, je zaměřen chlápkem v zeleném kabátu a šedým vlasem. Po mé levé straně kráčí schodištěm muž v černém kabátu s brašnou přes rameno. Netrvalo ani pár vteřin a i on byl zacílen podivínovou pěstí. Mám za to, že nebyl místní. Nepřešel toto gesto zarytým mlčením do dlažby jako ostatní. V dešti kopanců a pěstí bil zelenokabátníka až ke kolejišti. Bitý opovážlivec marně volal „Vždyť jsem šel vpravo!“ Na závěr lekce „proč nechodit vpravo„ elegantně oblečený pán, dva metry na výšku s notebookem přes rameno, šlápl vyzyvateli do obličeje. No dobrá, kopl.
„Vždyť si o to říkal“  zvolal někdo ze spěchajícího davu.
-HYB-