Cyklistika
Cyklistika: (No.22)
Domluvil jsem se se svým kamarádem Hyblisem, že se pojedem o víkendu projet a porovnáme síly a naše bajky, a že s námi pojede jeho láska. Kdybych taky nějakou měl, porovnali bychom samozřejmě i je. Protože bylo celou sobotu pěkně a v neděli se mělo počasí zkazit, domluvili jsme se na neděli. Já ještě večer sledoval s hrůzou předpověď počasí, že se maj přihnat nějaký bouřky, celou neděli má být zataženo, ne moc teplo, občasné přeháňky a takové ty meteorologické řeči. Ráno byla fakt docela zima a sluníčko nikde, už jsem chtěl poslat výzvědnou zprávu, jestli se vůbec jede, ale pak jsem si řekl, že přeci něco vydržíme, ne? Vzal jsem si tedy dres s dlouhým rukávem a do kapsy bundu, že to bude akorát. Ještě jsem ani nedojel na druhý konec Prahy a už jsem věděl, že mi bude horko. Obloha se najednou záhadně vyčistila a byla jako vymetená a já snad poprvé doufal, že se počasí zkazí, abych ten dlouhý rukáv taky užil. Nezkazilo, pražilo celý den a mráček jsem neviděl ani jediný.
Abych nezapomněl, jelikož mám svého bika u rodičů, kde má pro sebe svůj sklep, musel jsem tedy nejdříve za ním a samozřejmě jsem si doma zapomněl vyprané voňavé rukavice, takže jsem si pak musel udělat zajížďku a pro rukavice se ještě vrátit. Stále to ale nemá na mou předminulou vyjížďku, která se nakonec nekonala, protože jsem do auta dal kolo, oblečení, sebe, ale ne tretry. Bez rukavic se je dá, ale bez bot asi těžko, no nic, popojedem.
Dojet jsem měl k Hyblisům, že prý pak pojedeme na Karlštejn. Kouknul jsem na mapu a doufal, že se vejdu do 120 kilometrů, vždyť jen Hyblisovo bylo bezmála 30. Adresa mi přišla smskou a bylo tam "uholicky 137" a já dumal, u které holičky to budou bydlet, no nic, přinejhorším ve vsi obejdu všechny místní živnostníky a někde je najdu. Našel jsem to prý líp než pošťák. Hyblisovo miláček nám určovala tempo a já si pořád říkal, kde ta holka bere tolik energie a síly, takže mi sebevědomí po pochvale zase spadlo na svůj standard, no nic, o moc rychleji by to už nešlo :-) Po poledni jsme se zastavili na jídlo v jedné putice, kde měli hotovky za 49,- za což v Práglu nekoupíš pomalu ani vodu na Staromáku. Já si dal krkovičku s červeným zelým a bramboráčky, které se učily plavat v oleji a pivečko, no nic, popojedem.
Jeli jsme spíš podle instinktu než podle mapy a nakonec uviděli touženou ceduli Karlštejn pod pověstným stoupáním. Trochu se mi začala viklat noha, což normálně nedělá, tak jsem se podíval a zjistil, že pedálu se zachtělo z kliky ven, leč zjistil jsem to trochu pozdě a pedálův závit nadělal v klice pěknou paseku, prevít jeden. Výlet pomalu před námi, kopec taky a pedálu se do kliky už zpátky nechtělo ani násilím. Kolo biker nevodí a protože jsem soutěživý typ, stylizoval jsem se do role paralympionika s jednou nohou (sláva nášlapům). Pedál naoko držel v klice, ale trčel z ní jak šikmá věž v Pise, tak jsem ho nechtěl moc pokoušet. Shodli jsme se, že až domů by to asi nevydržel a budu rád, když to vydrží k vlaku. Stejně jako se kolo nevodí, tak se ani nevozí vlakem, ale tohle byla jiná situace. Na kopci jsme se tedy rozloučili a já frčel na druhou stranu pod kopec na vlak. Celou cestu jsem přemýšlel, jestli nezkusit štěstí a nepokračovat dál, ale pak jsem překonal svou hrdost a dojel k nějakému nádraží. Vlak jel asi za dvě minuty, takže rozhodování bylo snažší a já zaplatil jízdné, za které bych si dal další utopené bramboráčky. Vlak mne vyklopil na Smíchově a já si ještě deset kilometrů domů hrál na jednohohého. Po příjezdu bylo mé pravé stehno o poznání větší, takže příště budu muset jet zase jen levou, abych to srovnal. Jo a Karlštejn jsem samozřejmě neviděl.
Lukáš Pořízek ©