Jdi na obsah Jdi na menu

Nebezpečí číhající v Austrálii

Po přečtení nadpisu této stránky se Vám určitě vybaví jedovatí hadi a pavouci. Ale asi to největší nebezpečí (i když je to většinou Evropany, nebo spíše Čechy podceňováno) je silné australské sluníčko, které Vás pronásleduje na každém kroku a to nejen v létě, ale i po většinu zimních dnů.     

Obrazek

Je všeobecně známo, že nad Austrálií je slabší ozonová vrstva, tudíž jsou tu ostřejší sluneční paprsky. Proto toto nepodceňujte a řiďte se známými zásadami např.:

  •  vždy používat opalovací krémy s vysokým UV faktorem

  •  nechodit na sluníčko v době oběda

  • používat sluneční brýle a pokrývku hlavy                                                                              

V Austrálii  se tyto zásady vyplatí dodržovat dvakrát, neboť zde je největší výskyt rakoviny kůže na světě a více než 1300 Australanů každý rok této nemoci podlehne . Proto také australská vláda na tento problém neustále upozorňuje a snaží se své občany v této oblasti vzdělávat. Na této stránce je popsána strategie ochrany proti slunčnímu záření studentů, kterou by měla zajistit škola.(http://www.decs.act.gov.au/policies/pdf/sunpro.pdf.)

Pod záštitou vlády jsou v televizi vysílány reklamní spoty o ochraně před slunečním zářením.

Obrazek

Na těchto stránkách můžete sledovat aktuální hodnotu UV indexu pro všechny hlavní města  australských států. (http://www.bom.gov.au/announcements/uv/)

Užitečné informace o ochraně před slunečním zářením najdete na této stránce: http://www.sunsmart.com.au/

Jedovatí živočichové v Austrálii

Austrálie není jen zemí klokanů, koalů, wombatů a pštrosů Emu. Austrálie má mezi světadíly zvláštní privilegium. Žije zde největší koncentrace těch nejjedovatějších zvířat na světě a nachází se snad v každém ekosystému.

Jed australských živočichů buď ochromuje nervy (neurotoxin), nebo rozkládá krev, či způsobuje postupnou nekrózu (odumírání) kůže. Nejnebezpečnější z nich mají fenomenální toxicitu a kombinované účinky.

Například nejjedovatější pavouk na světě - sameček pavouka " Sydney funnelweb" (Atrax Robustus) svými až 7 mm dlouhými a tvrdými "tesáky" pronikne i lebkou ještěrky a nebo nehtem dítěte. Potom dodá smrtelnou dávku jedu, který do deseti minut vyvolá u dospělé osoby třesavku, aby posléze upadla do hlubokého komatu, kdy může nastat poškození mozku. Bez podání séra postižený obvykle umírá. Toto sérum je k dispozici až od roku 1985. Do této doby tento neobyčejně komplexní jed odolával a vytvoření séra se nedařilo.

Snad nejznámější australské jedovatky jsou hadi. Avšak z deseti  nejjedovatějších na světě jich zde žije osm. Jak na souši, tak ve vodě.

Ve vodě žijí mimo hadů i jedovaté medúzy, sépie, žáby a ryby. Potom ovšem v Austrálii najdete kdejaký hmyz.

Nejjedovatějšími pavouky počínaje, přes škorpióny, stonožky, housenky, vosy a mravenci konče.

A také vačnatci jako ježura a nebo ptakopysk vládnou jedovatým vybavením. Na zadních nohách mají jakousi jedovatou ostruhu, u ježury celkem neškodnou a u ptakopyska však pouze u samečka.

Tabulka smrtelných případů, způsobené jedovatými živočichy mezi lety 1979-1998: http://www.avru.org/general/general_fatals.html

Stupně nebezpečnosti australských živočichů:

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

ObrazekV Austrálii žije 140 druhů suchozemských a 32 druhů vodních hadů, ne však všichni jsou jedovatí. 100 australských hadů je jedovatých, ačkoli jenom 12  z nich mohou pravděpodobně způsobit zranění, které může mít za následek smrt člověka.

Nejnebezpečnější hadi patří do skupiny front-fanged, která v NSW zahrnuje tiger snake, brown snake, death adder, mulga nebo king brown snake a několik vodních druhů.

V Austrálii je každým rokem zaznamenáno okolo 3000 uštknutí, z toho je v 200 až 500 případech podán protijed a v průměru jeden až dva případy jsou smrtelné. Asi půlka uštknutí je způsobena brown snake, zbytek hlavně tiger snake, taipan a death adder. Některá úmrtí jsou náhlá, nicméně není obvyklé, aby došlo k úmrtí během čtyř hodin po uštknutí.

Obrazek

Obr. 1: (members.iinet, 1995)

Comparing the relative frequency of causes of snakebite in Australia resulting in the deaths of 40 people over a 27 year period (from Sutherland, 1992 & 1994 and media reports for 1993-2007).

Accident - unavoidable without exceptional awareness.
Herp - herpetologist bitten while handling snake.
Kill - bitten while killing snake.
Mis ID - bitten while handling venomous snake believing it to be harmless.
Trod - bitten after treading on snake.
? - insufficient data to determine cause.

Obrazek

Obr. 2: (members.iinet, 1995)

Comparative frequency of fatalities relative to the five species-groups of snake believed involve for the 27 year period 1980-2007.

První pomoc

Ihned zavolejte lékařskou pomoc.

Snadno zapamatovatelné číslo 000 na kterém se dovoláte na policii, hasiče i záchraná služba.

První pomoc při uštknutí do dolní končetiny:

Obrazek

Co nejdříve přiložte široký tlakový obvaz pod místo, které bylo uštknuto, končetinu vzestupně omotejte (začněte od prstů a pokračujte tak daleko dokud je to možné). Špičky prstů nechte nezabandážované, aby mohla být kontrolována cirkulace.  Neodstraňujte kalhoty nebo šortky, jednoduše obvázejte končetinu i s oblečením.

Bandážujte pevně, jako když jde o vymknutý kotník, ale ne moc těsně, aby nebylo zabráněno cirkulaci. Pokračujte v bandážování směrem nahoru, ze spodní části poraněné končetiny.    

 

 

 

 

První pomoc při uštknutí do horní končetiny:

Obrazek 

Obdobný postup jako při uštknutí končetiny dolní.

 

Obrazek

Nejznámějšími žahavci jsou bezesporu medúzy a sasanky. Nebezpečné jsou hlavně tropické druhy medúz čtyřhranek. Smutný primát drží čtyřhranka Fleckerova, dvaceticentimetrová medúza od severovýchodního pobřeží Austrálie, která má na svědomí desítky obětí. Chapadla této medúzy mohou být dlouhá až kolem osmi metrů a mají na sobě velký počet nematocyst disponujících nesmírně prudkým jedem. I když se kolem některých postižených australských pláží umísťují sítě a výskyt medúz je avizován ve sdělovacích prostředcích, bývá každoročně zaznamenáno několik vážných případů požahání. Naštěstí už v sedmdesátých letech bylo vyvinuto sérum, které může při včasném podání zachránit život.

Chobotnice žijí v rozmanitých oblastech oceánu,  hlavně na korálových útesech.  V současné době známe 289 druhů chobotnic. Největší chobotnice měří až deset metrů. Jde o přírodovědecký zázrak: osm chapadel, tři srdce, dvě nervová centra, neobyčejný mozek

Obrazek

Na australském pobřeží, v četných tůních na skalách za odlivu můžete občas najít malinkou chobotnici, tzv. chobotnici modrokroužkovou. Vypadá naprosto neškodně, ale ve skutečnosti je to nejjedovatější chobotnice na světě.

Všechny druhy štírů jsou jedovaté. Jejich jed je neurotoxin, složený z různých proteinů a sodných a draselných iontů. Působí tak, že narušuje přenos nervových vzruchů. Štíři používají svůj jed k zabití nebo paralyzování kořisti, jed proto působí rychle a tak umožňuje štírovi kořist polapit a sežrat.

Obrazek

Většina štírů má jed, který účinně působí jen na jiné členovce, a pro lidi je relativně neškodný; bodnutí způsobí jen místní reakci (bolest, otok). Několik druhů štírů, většinou z čeledi Buthidae, ale mohou být nebezpeční i pro člověka. Obecně štíři nejsou schopní vyloučit při bodnutí dostatečné množství jedu potřebného k zabití zdravého dospělého člověka, bodnutí ale dokáže zabít děti, staré nebo nemocné osoby. Štíři této čeledě se vyskytují v teplejších oblastech, např. pod kameny nebo pod kůrou.

Nejsou-li vydrážděni, štíři jsou plachá a neškodná zvířata, kteří používají jed jen k lovu. Před nebezpečím se pokoušejí uniknout, nebo se naopak vůbec nehýbou. Obecně platí, že druhy štírů s dobře vyvinutými klepety jed k lovu používají zřídka.

Obrazek

Řád pavouci zahrnuje asi 34 000 druhů. Tělo je složeno z hlavohrudi a zadečku, který je připojen nápadnou stopkou. Stejně jako ostatní pavoukovci mají, na rozdíl od hmyzu, osm kráčivých končetin. Jejich velikost (délka těla od klepítek ke konci zadečku) se pohybuje od 0,5 mm do 90 mm. Klepítka (chelicery) jsou dvoučlánkové a ústí do nich vývod jedové žlázy. Mají osm očí (existují výjimky – čeleď šestiočkovití), u některých druhů (např. skákavek) je zrak velmi dobrý.

Nejznámějším znakem pavouků je jejich schopnost tvořit hedvábná vlákna. Na zadečku mají snovací bradavky, původně modifikované končetiny, které vylučují na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu. Na končetinách mají pak hřebínek, kterým vzniklá vlákna spřádají do silnějších svazků.

Pavouci jsou bez výjimky draví živočichové a aktivně loví svou kořist (zejména různé druhy hmyzu). Trávení je díky velmi úzkému jícnu, který neumožňuje polykání větších pevných částic, mimotělní – pavouk vstříkne do své kořisti směs trávicích enzymů a po určité době nasaje zkapalněný obsah.

Ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus) je malý savec endemický pro východní část Austrálie, jeden z pěti žijících ptakořitných, jediných savců, kteří kladou vejce, místo aby rodili živá mláďata (zbylé čtyři druhy jsou z čeledi ježurovitých). Je to jediný reprezentant čeledi ptakopyskovitých (Ornithorhynchidae) a rodu Ornithorhynchus, nicméně bylo nalezeno několik fosilních příbuzných, z nichž někteří patří taktéž do rodu Ornithorhynchus.

Vědecké jméno Ornithorhynchus v řečtině doslova znamená 'ptačí nos' a anatinus je výraz pro 'kachnu'. Ptakopysk se ve volné přírodě dožívá věku 16 let, nejstarší pozorovaný jedinec přežil o rok déle. V zajetí se však nepodařilo chovat ptakopyska déle než 6 let, obvykle hyne mnohem dříve.

Obrazek

Mravencovití (Formicidae) jsou jednou z nejúspěšnějších skupin hmyzu v živočišné říši a jsou proto v mimořádném zájmu vědců. Tato úspěšnost je přikládána jejich sociálnímu způsobu života a specializaci. Mravenci jsou sociální hmyz žijící v koloniích, mraveništích. Kolonie mravenců může zpočátku čítat jen pár jedinců, ale může dosahovat také několik miliónů jedinců. Jsou známy případy, kdy příbuzné kolonie vytvářejí superkolonie dosahující délky několika tisíc kilometrů (Linepithema humile). Někdy jsou kolonie mravenců, pro svůj vysoký stupeň organizace nad úrovní jedince, označovány jako superorganismus.

Obrazek

Včela (Apis) je rod blanokřídlého hmyzu, který zahrnuje čtyři významné opylovače kvetoucích rostlin, včetně nejpěstovanějšího medonosného sociálního hmyzu, včely medonosné.

Včela medonosná původně žila jen v Evropě, Asii a v Africe. Do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland byla přivezena až někdy v 17. století. Svá hnízda staví na chráněných místech přičemž jsou jednotlivé [plásty] umístěny vedle sebe. Má nejvyšší hospodářské využití. Včela indická ( Apis indica F.) žije v Indii, Číně, Japonsku a přilehlých oblastech Sibiře. V poslední době se dostává do popředí zájmu vědců, neboť je původním nositelem roztoče Varroa destructor. Na rozdíl od domestikovaných včel dovede s roztočem přežívat a od něj se i očistit. Včela květná ( Apis florea F.) žije pouze ve volné přírodě v Asii. Včela zlatá (Apis dorsata F.) žije v horských oblastech Indie. Včela Apis laboriosa byla objevena teprve nedávno, a to v Nepálu.

Obrazek

Vosa (Vespula) je zástupcem jedovatého blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Na rozdíl od včel může své žihadlo použít opakovaně, neboť není opatřeno zpětnými háčky.

Vosí jed se skládá ze tří základních složek - Biogenních aminů a aminokyselin, enzymů a polypeptidů.  

Biogenní aminy jsou produktem dekarboxylace některých aminokyselin. Biogenní aminy způsobují bolestivou reakci na bodnutí.                                                        

Enzymy jsou vysokomolekulární proteinové molekuly. Nejvýznamnější enzymovou složkou je fosfolipáza A2, která má neurotoxoické účinky

Polypeptidy ve vosím jedu nacházíme dva druhy polypeptidů - kininy a mastoparany. Tyto látky mají silný vazodilatační účinek a na krevní kapiláry působí tak, že kapilární stěny ztrácejí svou integritu. Vytváří se silné otoky a je vnímána lokální bolest.

 

 

Literatura: