hyblisovo

Zkušenosti s prací v Austrálii

Po krátkéé kariéře kovorolníka-soustružníka a o nic více smysluplném působení jako ozbrojený úředník PČR, jsem se po těch všech letech stal poprvé nezaměstnaným. Ke všemu ještě na vlastní žádost. Nachytán na levné žvásty světáků navrátivších se ze země zaslíbené, i My vyrážíme pro svůj díl toho slibovaného dobrodružství.

Prvních pár týdnu po příletu jsme si nechali na rozkoukanou. I přes lelkování na pláži jsme se tu a tam poptávali po práci. Samozřejmě, že napasovat se na nějakou pozici, jak časově kvůli škole, tak jazykovou vybaveností, nebyla legrace. (Podmínka studentského víza je studovat na plný úvazek tzn. 25 hodin týdně) a pracovní povolení je omezeno na 20 hodin práce týdně. Neplníte-li docházku, škola nahlásí vaše záškoláctví na imigrační úřad, a ten po několika procedurách vaše víza zruší a pakujete se domů. Někdo povídal i něco o zákazu pobytu na několik let. Tomu ale nevěřím. To by pak Naši cizineckou policii museli zavřít a chudáky policisty chytat pološílené v lese. Co může kdejaký tulák přivandrovalý ze země podléhající vízové povinnosti v Čechách, o tom se Vám nezdá! Nicméně po dva měsíce jsme oťukávali inzeráty jako nedůvěřivá myš podezřelý sýr. Rozhodující byl konec prvního dvouměsíčního kurzu. Přeci jen i ta nejposlednější železná zásoba byla vyčerpána. V pátek po škole jsem se zakousl do inzerátů na internetu a už v sobotní poledne jsem byl takřka zaměstnaný. Neodhadl jsem to ale s pravdomluvností a vysypal pravdu o délce mých kratičkých prázdnin. Záhy jsem byl tedy propuštěn, byl-li jsem vůbec zaměstnán déle než pět minut.

Pracovní agentury - Řádně poučen, že lhát musím víc než doma, jsem se po víkendu zúčastnil pohovoru v pracovní agentuře. Původně jsem se ucházel o pozici metaře. V inzerátu bylo přímo psáno: „Hledá se metař, pro to a to předměstí.“ Po hodinovém vyplňování formulářů, o kterých s jistotou vím jen, že byly vyrobeny z papíru, následovalo školení o bezpečnosti práce. Na závěr se nepodepisoval alibistický papír zaměstnavateli, ale další půlhodinu se škrabal test. Legrace to byla náramná, sice jsem měl po ruce slovník, ale i tak jsem většinou odpovědi hádal. (Inspirací mi byly nesčetné školní hodiny o bezpečnosti práce. Dodnes si bezpečně pamatuji, že požární poplach se vyhlašuje přerušovaným zvoněním a voláním: „Hoříí!“ A s kbelíkem vody se utíká a zásadně nehasí elektřina) Na závěr následoval pohovor, při kterém jsem moc nehovořil. Stačilo jen vyluzovat zvuky připomínající „Yes“, „No“ a „Yeah“ (Australské „Jo“) K naprostému překvapení mne již v pátek kontaktovali, zda jsem ochoten ještě ten den jet pracovat do skladu u letiště. Po menším stresu a vyprosení si zaslání cílové adresy na email, jelikož zachytit spelování kulometou kadencí prostě nezvládám, jsem s mapou na volantu vyrazil na první práci. Nic zvláštního, bezduché popisování krabic a balení elektroniky. Překvapující byla ale ochota a důvěra lidí s kterými jsem se setkal. Na recepci stačilo říci jen „Já, práce a tady“:o) a pak už vše běželo jak na drátkách a ještě s úsměvem. Ve finále jsem házel I-PODy do krabic jako brambory a pak mi řekli „Thank you, Jan“ a to bylo vše. Dle zkušeností Martiny, která pracovala v Praze v Carefouru na doplňování zboží (mléko a podobně), museli na závěr směny všichni prigádníci procházet bezpečnostním rámem, zda-li nepronášejí pečivo nebo dokonce paštiky! Očekával jsem proto osobní prohlídku nebo alespoň nějakou proceduru k odhalení nečestně nabytého majetku. Ale konalo se jen přátelské potřesení rukou. Práce to byla fyzicky nenáročná, ale někdy se vyskytlo nedorozumění v důsledku nízké znalosti anglického jazyka.Spoustu věcí jsem nedokázal pojmenovat Česky natož anglicky.

Vystřídal jsem ještě několik podobných skladišť okolo letiště. Vždy na pár hodin. Což byla vlastně strategie pracovní agentury, dodávání pracovní síly na nepopulární a nekvalifikované práce. Na konec jsem se téměř po čtyři týdny držel ve skladě pár minut od domu kde se balila kosmetika. Práce jednoduchá, ale po devíti hodinách skládání a přebalování zboží z krabic do krabic a krabiček myslíte, že dnešní svět stojí na papírových základech tedy krabicích.

Carwash - Současně s prací ve skladech jsem našel víkendové pracovní vyžití na myčce aut. Automatické myčky ani mytí škodovek na dvorku tu většinou neuvidíte. Jednak je kropení trávníků a mytí aut vodou z veřejného vodovodní sítě zakázáno a také prý někdo vykoumal, že kartáče v myčkách nenávratně ničí lak plechových mazlíků. A tak svou šanci dostali provozovatelé ručních myček. Díky takřka neomezenému prostoru se města nestavějí, jako jinde do výšky, ale do šířky. A tak je všude daleko a nízká cena benzínu ještě nahrává rozkvětu motorismu. Každá rodina vlastní hned několik automobilů a město je auty doslova přecpané. Špinavé, znečistěné trusem papouchů, či byť jen zaprášené auto je společensky nepřípustné. O zákazníky tedy není nouze. A pokud parkujete na ulici pod stromem, trvá v průměru asi deset minut než Vám jej posere první papouch.

Na rozdíl od zažitých zvyklostí, práce musí být kvalitně a rychle provedena. První den byl zkušební a po sedmi hodinách drhnutí aut jsem se jen bál, aby křeče nezachvátily obě ruce najednou. Později jsem vypozorovat, že každý nový kus (rozuměj nově příchozí pracovník) je podroben tomuto očistci a pokud přijde druhý den znovu, je v podstatě přijat. Majitelem mojí myčky je egypťan a klobouk dolů, poctivý chlapík zdá se. Od většiny myček se ta jeho liší tím, že je účelně postavená a ne jako většina jiných přebudovaná ze starých benzínových čerpadel. Tomu taky odpovídají i služby. Nejlevnější mytí stojí kolem $20 a nejdražší $300. K této cenové skupině patří také odlišný druh zákazníků. Občas přijede nějaký mládenec nebo postarší pár v plechovce (podobné naší) a po dotazu na cenu služeb vytřeští oči a couvají o stošest zpět. Takže povětšinou lepší auta a často jde o stálé zákazníky. Někdo nechá auto umýt po týdnu, jiný denně. Jednou vysajete tu a tam chloupek na koberci, jindy vysavač polyká hranolky s kečupem a smutně funí, že kuřecí kosti už nezvládne.

Jinak v národnostním složení zaměstnanců převládají samozřejmě pakistánci, taky pár vykuků z Egyptu a Indie a exotem jsem zde já :o) Většinou jde o studenty se stejně mizernou znalostí angličtiny. Při sporných situacích se často rychle přechází od argumentování k rvačce. Ale to jsou extrémní případy. Například při opakovaném výkladu zkušenějších úplně hloupým, že voda neteče od spodu nahoru ale opačně. A proč je tedy lepší mýt auto od střechy dolů a ne naopak. Já už to vzdal, nevysvětlíte to ani mokrým hadrem!

Výhodou je, že jste lehce nahraditelní. Když se Vám do práce nechce, nemusíte. Nevýhodou, že vše závisí na počasí. Pokud prší, máte volno, ale zase nemáte peníze, tedy hlad.

Kolik zato: Často nedostanete více než $10/hod. Někde praktikují snížení sazbu za čas kdy čekáte na zákazníka. Plat se tedy snižuje na $6-8/hod. v jalovém čase. Borec Sam platí $12/hod. čistého pernamentně. Připravte se ale na čáry máry s daňovým přiznáním.

Truckwash - Po ukončení jazykové školy a přejití na odbornou s flexibilním rozvrhem se naskýtá možnost přizpůsobit školní docházku spíše té pracovní. V období mezi kurzy, kdy můžete milostivě užívat několika týdenních prázdnin, rozhodl jsem se najít důstojnější a samozřejmě lépe placené zaměstnání. Najít práci nebylo obtížné a po týdnu jsem měl hned čtyři zaměstnavatele. Vše se zdálo být ideální, maximální pracovní nasazení a krásný plat. Problém nastal, když jsem měl být na čtyřech místech na jednou. Vzdal jsem se tedy pozice v truckwash, nebo-li mytí nákladních vozidel. Oproti osobním byla kvalita odvedené práce nízká až mizerná, ale zato trucky jsou o něco větší a něž ošplícháte devíti nápravový truck zaprasený right australian červenou hlínou, slibujete strašlivou pomstu řidiči i zaměstnavateli. Složení zaměstnanců se dělí na dvě skupiny. Ti co byli z vězení nedávno propuštěni a ti ostatní se tam očividně chystají. Jinak si nedovedu vysvětlit působení rodilých australanů na těchto pozicích. Bylo-li mytí osobních aut namáhavé, tak toto je očistec v pravém slova smyslu. Jen za první den se tam vystřídalo několik zájemců o práci a po pár desítkách minut prchali bez rozloučení. Zocelen předchozí prací, podával jsem skvělé výkony a tak jsem byl po dvou hodinách přijat. Zklamal jsem ale milou paní v kanceláři vedení firmy, která smutně vzlykala, že v pondělí se většinou nikdo do práce už nevrací. Nevrátil jsem se ani Já. Po dvou dnech jsem šel za lepším. Paní v kanceláři neplakala, práskla mi s telefonem.

Kolik za to: Protože šlo o větší firmu, ráno se musíte zastavit u píchaček a nakrnit je kartičkou, kde se vyrazí čas příchodu a odchodu. Tudíž se ráno k píchačkám běží a zpět šourá. Odpoledne naopak. Sazba je pevná $14/hod. hrubého.

Kitchenhand – aneb pomocná síla v kuchyni. Martinky první job. Jde o to kam se dostanete a není-li to zrovna umolousaná čínská restaurace, nebudete se mít zle. Tedy alespoň hlady tam nezemřete. Do zblbnutí butede krájel cibuli a zeleninu, mýt nádobí a drhnout hrnce. Martina pracovala pár týdnů v cooffee shopu kříženém s restaurací, který provozují čechoslováci kousek od centra Sydney. Většinu času smýkala hadříkem a občas i zaskakovala za číšnici.

Kolik za to: Jak kde, někde za $12 jinde za $18, záleží jak moc fajnový podnik to je a jak moc je komu chce platit daně.

Waiter - Pokud toužíte pracovat jako číšník/ce, drtivá většina zaměstnavatelů po Vás bude požadovat licenci ARS, která opravňuje k podávání alkoholu zákazníkům. Tak jako alkohol nekoupíte v trafice ani v prodejně potravin, tak je to komplikované i v restauracích. Jsou i různé klony této profese. Tzv. runner nepříjná obědnávky jako waiter, ale běhá s jídlem a nápoji z kuchyně ke stolu, popř. sklízí špinavé nádobí. Něco jako ta paní v bufetu, co se šourá s vozíkem plným použitého nádobí a tu a tam hadrem utře umakartový stolek.

Kolik za to: Záleží na úrovni podniku a s tím jdou ruku v ruce dýška.

Labourer - nekvalifikovaný dělník. Práce na stavbě vyžaduje opět licenci, tentokráte tzv. green card. Opět zaplatíte školení (cca. $100) kde se dovíte jak přežít na stavbě. Na rozdíl od rodné kotlinky zde se na bezpečnost práce dbá skutečně hodně. Boty s ocelovými výztuhami ne špičce jsou naprostou nutností, reflexní vesta, nebo alespoň fosforově žluté oblečení je jediné co můžete nosit. Na stavbě je samozřejmostí přilba. V Austrálii se přilba nepřikládá zedníkovi na hlavu po pádu z lešení, ale již s ní padá. Tedy podstatný rozdíl oproti ČR.

Traffic controler – profese na kterou v Naší zemičce nenarazíte. Ač papírově existuje. Vyjíždí-li vozidlo ze stavby, skládá-li se materiál z náklaďáku, opravuje-li se silnice, zkrátka tam kde se silniční provoz nějak omezen, všude je k vidění pracovník v reflexní vestě a přenosnou značkou na které je z jedné strany nápis STOP a z druhé SLOW. Týká-li se omezení dopravy v obou směrech, každý směr řídí jeden takovýto pracovník. Změní-li se obousměrný provoz na tzv. kyvadlový, každý z nich stojí na jedné straně omezení a současně mění stranu značky tak, že je-li jeden směr zastaven nápisem STOP, druhému směru je zobrazen nápis SLOW, tedy sníženou rychlostí překážku objíždí. V praxi to vypadá tak, že toto omezení nijak výrazně nepocítíte, jelikož se vše přizpůsobuje aktuální dopravní situaci.

Jistěže i na tuto pozici potřebujete potřebné povolení, tedy licenci. Za poplateček školeníčko a máte ji v kapse.

Forklift driver – řidič ještěrky, vysokozdvižného vozíku chcete-li. Sehnat tuto práci není prakticky problém. Austrálie je země která importem zboží žije a je živa, tedy je zde nespočet skladů a skladišť. Jistěže potřebujete licenci, cena je cca. něco přes $300. Záleží jestli již máte nějaké zkušenosti. Zboříte-li paletu s počítači, vyhrajete rok práce v AU zdarma. Převrátíte-li paletu rýže, musíte je za trest všechnu sežrat!

Vykládání kontejnerů - protože Austrálie sama nic moc neprodukuje a nevyváží (kromě uhlí, železné rudy a pod.) drtivá většina zboží se dováží. Z Číny, samozřejmě. Vykládání krabic z kontejnerů, které nejsou pro úsporu místa na paletách, je zapotřebí lidských paží. Dle zkušených "vykladačů" za "dvaceti stopák" se platí cca. $90 a čtyřicetistopý cca. dvakrát tolik. (čtyřicet stop plus mínus odpovídá dálce standartního návěsu kanionu na evropských silnicích) Ve dvou lidech se větší dá vyložit za tři čtyři hodinky, prý záleží na krabicích. Jinak se vykládají ledničky a jinak pinpongové míčky.

ABN (Australian business number) – Další z možností jak odehnat bídu od Vašeho prahu, je zkusit zaměstnat sám sebe. Nebo-li stát se živnostníkem. Není to nijak odlišné od systému v Česku. Spousta firem najímá živnostníky na provedení práce a vydělaný peníz si musíte sami patřičně zatajit či zdanit. Vašemu zaměstnavateli tak odpadá práce s papírováním a Vám se naskytne falešný pocit vyššího příjmu. To vydrží jen do konce daňového roku a po zaslání patřičné sumičky na účet tax office uvidíte co zbyde.

Vsadili jsme na tuto kartu, založili konto na www.ato.gov.au a započali s živností. Jelikož investovat jsme neměli co ani kam, začali jsme s uklízením pro malou firmičku. Vše lepší než truckwash. Z počátku výplaty obratem mizeli za všelijaké pojištění a registrace auta, které bezpodmínečně k tomuto potřebujeme. Také za nezbytné vybavení, jako koště, klůcky a hajzl štětky. Po pár měsících se dá už i něco vydělat. Vše samozřejmě ztěžuje podmínka v našich vízech, omezující práci jen na dvacet hodin týdně. Výhodou je, že pracujeme v úkole, tedy nikdo neví kolik hodin odkroutíme. Hůře se asi bude vysvětlovat vyšší příjem než je průměrná mzda za takovouto práci. Při žádosti o nová víza, nebo při kontrole daňovými úředníky se příjem vydělí počtem týdnů a máme tu částku kterou vyděláme za dvacet hodin. Výhoda je, že můžete pracovat neomezeně po dobu prázdnin. Což zase trošku nahrává mám. Nedokážu si ale představit jak bychom tohle všechno vysvětlovali a dokazovali. Raději nemyslet, zakopat passport na zahradě a tvářit se nenápadně.

Kolik za to: Protože si spoustu věcí musíte koupit ze svého, platit auto a benzín, moc toho nezbude. Často vychází výdělek na pár usmolených dolarů za hodinu. Jedinou záchranou jsou celodenní práce na nově dokončených domech, nebo po stěhování.

TFN (Tax file number) – nebo-li daňové číslo. Bez toho čísla Vás nikdo nezaměstná. (Potřebujete jej i k ABN) Alespoň legálně ne a to je drtivá většina případů tady. Jednoduše a naštěstí zdarma se opět zaregistrujete na: http://www.ato.gov.au/businesses/content.asp?doc=/content/57752.htm

Za pár dní pošťák do schránky doručí certifikát o registraci s Vaším daňovým číslem. Je to tak krásně jednoduché, že máte hned větší chuť daně platit. O podrobnostech a problematice placení a vrácení daní poreferujeme později. Termín podání daňových přiznání totiž ještě nenastal. Jinými slovy, ještě jsme nedostali žádnou pokutu.

Pracovní víza – Jak již bylo psáno, občané Naší kotlinky, zde mají tolik důvěry, že jim není umožněno legálně pracovat. Netvařte se sklesle, stejně na tom jsou i Rakousko a podobně zaostalé státy. Holt nejsme ze Švýcar ani z Němec. A tak můžeme pouze studovat (proto žádat o studijní víza) po zahájení studia je Vám pak za poplateček $55 milostivě udělena podmínka povolující pracovat, resp. omezující práci na dvacet hodin týdně při studiu. Ale ruku na srdce, kdo kdy tu koho viděl pracovat méně jak čtyřicet hodin týdně. Pokud opravdu tlučete i docházku ve škole, máte o zábavu postaráno.

Ve finále to vypadá tak, že každou volnou chvilku před nebo po výuce ve škole, trávíte v zaměstnání. Vše záleží na flexibilnosti a ochotě se přizpůsobil zaměstnavateli a zaměstnavatel Vám.

(Berte v úvahu, že autor tohoto příspěvku byl na australské pevnině vysazen s minimální znalostí anglického jazyka, proto nemá zkušenosti s obchodování na australské burze cenných papírů, ani tam neuklízel toalety, ...zatím :o) )