Spolujezdec řidičem

První týden na místě spolujezdce a přesto s volantem v ruce, byl jak se dalo očekávat dobrodružný. Přivyknutí si na jízdu vlevo je otázkou času a po pár dnech polevují i křeče v pažích. Průjezdy světelnou křižovatkou jsou ze začátku sebevražedné, ale troubení vozidel za zády napoví, kdy v čas vyjet. Nedivte se, po zelené přijde tak jako u nás červená a mezi nimi oranžová (žlutá), ta ale svítí nezřízeně dlouho, možná až deset vteřin, a moulové z Čech staví na oranžovou a ostatní to mydlí dál. Takže se troubí a co je místní specialitou, řvou se z okénka urážky a nadávky nejsprostší. V místní hantýrce nejsme ještě zběhlí a tak se na oplátku pokorně culíme a kyneme pravicí s přáním šťastné cesty.

Zvláštní kapitolou jsou kruhové objezdy. Jsou naprosto všude a až nelogicky mezi domy na každé malinkaté křižovatce. Dle mého skromného názoru zde nejsou kvůli plynulosti dopravy, ale z důvodu omezení rychlosti. Největším koníčkem jsou závody a tuning aut a to ne ve stylu pouťových samolepek a poklic na kola. Respekt mají místní jen ze zpomalovacích pruhů a retardérů. Vycentrují kola a pošimrají spojlery spolehlibvě a ještě zdarma S předností na kruháku je to podobné jak doma, jen blinkry se užívají asi jako kapky proti kašli. V pondělí a liché týdny se jezdí po směru hodinových ručiček a v přestupný rok, večer a ostatní dny opačně. Tak asi tak to je. Jako důkaz o problematice dopravních předpisů zcelajistě postačí fotografie pořízená z okna našeho pokoje. V sobotní ráno zaslechli jsme krátké zakviknutí pneumatik...

Motorkářka sedí otřesena na chodníku a přemýšlí jak je to s tou předností.

Jestli u nás chytrolími řvou, že je přeznačkováno, tak tady nejsou značky skoro žádné a když ano, tak ve formě nápisů a vzkazů. Označení hlavní silnice tu neexistuje, zřídka kdy vedlejší. Přednost má ten kdo je na silnici, která vypadá hlavněji a vypadají-li podobně všechny, neplatí přednost zleva, ale kupodivu zprava.

A co naše auto? Ze začátku mne udivovalo chování ručičky ukazatele stavu palivové nádrže. Podivuhodně rychle klesala k nule. Po druhém tankování jsem si myslel, že nádrž je asi nafukovací, protože po ujetí 288 km z nádrže jaksi zmizelo 35 litrů benzínu. Spotřeba tedy něco málo přes 12 litrů na sto kilometrů. A tak po vyloučení všemožných variant od děravé nádrže až po možnou krádež paliva místními výrostky, došel jsem k závěru, že je načase přečíst návod k obsluze automobilu. Zejména pak zaměřit se na popis ovládání automatické převodovky. Po letmém prolistování návodu, je mi konečně osvětlena funkce záhadného tlačítka na řadicí páce. Po stisknutí tlačítka uvede se v činnost čtvrtý a poslední převodový stupeň. Rázem stává se jízda po dálnici klidnější a pohodovější a v neposlední řadě ekonomičtější. Nešlo mi do hlavy proč motor tak kvílí a přitom jedu jen 110 km.h^-1 a ručička tachometru to má k 180-ce sakra daleko. A tak si to brumláme tou naší pleškou po silničkách různých. Jen pár ulic od domu je hlavní šestiproudová silnice, po které se s trochou štěstí dostaneme z města i do centra. Cestování je to pěkné, svižné a po několika prvních bloudění snad i rychlé. Rychlost je v průměru omezena na 80 a víc by se asi jet nedalo, protože je tu přesemaforováno. V osmdesáti zastavit a zase se přikodrcat na další křižovatku je blázinec.

Vychytralá tetička (původní majitelka vozu se strašlivým jménem, tedy jen tetička) pořídila si do auta tajuplnou funkci ovladače stmívání podsvětlení přístrojové desky.  Při otočení spínače do levé krajní polohy, nastartovaný motor zhasne a nejde již znovu nastartovat, přestože startér funguje a vše ostatní taktéž. Snad tajný vypínač vyčůrané tety, snad se mistr elektrikář utl a možná jsem jen nedočetl návod k obsluze vozu. Ale učíme se praxí, nejlépe na rušné křižovatce. Zatím posledním objeveným překvapením naší milé tety, byly bezpečnostní šrouby kol. Běžná nudná výměna kola stala se téměř celodenním dobrodružstvím. Po několikanásobném podrobném prohledání interiéru vozu docházím k smutnému závěru...

„Nepasuje klíč“

Vyzbrojen chatrnou znalostí anglických technických pojmů, vyrážím na pouť po vrakovištích a autoservisech. Naštěstí s naším vždyzachráncem Paulem. Zjišťuji, že ani zde zadarmo kuře nožkou nehrábne a čtyři matičky na kolečka z vrakoviště za pět babek mi chrastí v dlani. Troje kleště staly se bezzubými, ale  dílo se zdařilo a umím i několik nových sprostých slovíček navíc.

-Hyb-