hyblisovo

Expedice Sydney-Alice Springs

   Na místo expedice se spíš hodí nadpis: "Závod přes půl Austrálie" Smělý plán, podle kterého procestujeme většinu nejznámějších míst australského kontinentu, sice počítal s cestou strávenou víceméně na silnici, ale tlachání nad kávou se výrazně liší od skutečnosti. Cestu máme načrtnutou asi tak důkladně, že známe datum odjezdu a skálopevný čas odletu z cíle cesty zpět do Sydney. Mezitím budeme cestovat, nebo-li ve dvanácti dnech ujedeme něco kolem pěti tisíc kilometrů a zbytek času věnujeme kochání se okolím.

Den první - čtvrtek 23. srpna 2007

   Po poledni vyzvedáváme v centru Sydney dlouho dopředu zamluvený vůz. V diskuzi byla chvíli naše patnáct let stará Toyota, ale vzhledem k čtyřčlenné osádce, velké vzdálenosti a zpáteční cestě letadlem, bylo toto naštěstí ihned zamítnuto. Volba padla na Subaru Outback. Jednak díky velkému zavazadlovému prostoru a pro strýčka příhodu malinko lepšími vlatnostmi pro jízdu na nezpevněných vozovkách (což samozřejmě půjčovna výslovně zakazuje, ale co když bude někde objížďka a jinudy to nepujde?!)

    Vybírali jsme z několika autopůjčoven a zvítězila www.europcar.com.au , protože měla pobočku i v Alice Springs a bylo  tam tedy možné vozidlo vrátit. Konkurenční www.hertz.com.au za stejné služby požadovala nechutnou sumu peněz. Kámen úrazu byl však "one way fee" (poplatek za vrácení vozidla na jiném místě než kde bylo vyzvednuto) tento činil rovných $600. Což cenu pronájmu v podstatě zdvojnásobilo. Pozdějším podrobným zkoumáním rezervací bylo zjištěno, že tento poplatek je účtován v závislosti na státě ve kterém si vozidlo půjčujete a ve kterém jej vracíte. Jednou požadují směšných pár desítek dolarů jindy tisíce. Čert aby se v tom vyznal. Další sumičku spolklo pojištění. V ceně pronájmu je logicky i pojištění vozidla pro všechny možné nepříjemné situace. V případě že k takovéto události dojde, zaplatíte (pro vozidla kategorie AWD) částku cca. $3500 a  zbytek hradí pojišťovna. Snížení spoluúčasti na $330 vyjde asi na $22 na den a v ceně je plné pojištění čelního skla, předních světlometů  a pneumatik. Dle slov zaměstnance společnosti, tyto tři části v vozidla můžeme prakticky úlně zničit a nezaplatíme ani cent navíc. Vzhledem k tomu, že jsme jednu pneu po ceste zničili (běžný defekt) a čelní sklo svou pevnost otestovalo  ve střetu s nízko letícím dravcem, nelze jinak než toto připojištění doporučit.    

   Celičké odpoledne trávíme nakupováním zásob a snahou vše vtěsnat do vozidla. Naplněni po střechu nezbytnou výstrojí a zásobami v 20 hodin místního času vyrážíme na cestu. Před námi je prvních 900 km na cestě do Melbourne. Návrhy na rozložení cesty do dvou dnů jsou nekompromisně zamítnuty. Zkusíme cestu zvládnout přes noc. Jak už to tak bývá, počáteční euforie ze začátku výletu se po hodině jízdy mění na tři spáče a klimbajícího řidiče za volantem. Řidiče udržují v ostražitosti jen vzteklí řidiči kamionů. 

   Na celé trase je povolena maximální rychlost 110 Km/hod. Tuto nastavuji na tempomatu, pohodlně se usazuji v sedadle, obě ruce na volant, abych nezapoměl že řídím a mžourám do dáli, abych se stihl včas vyhnout hopsajícímu nebo již sraženému vačnatci. Sražené zvěře jsme potkali metráky a není radno bráti toto nebezpečí na lehkou váhu. Obzvláště za soumraku, v nočních a ranních hodinách. Jediným řešením je ochranný rám přední části vozidla, vhod přijde i malá kovová kříž pod čelním sklem. Jedu si a lebedím. Po hlouhotáhlé rovince přichází klesání a toho využívá za námi jedoucí kamion k zahájení předjížděcího manévru. Není kam spěchat silnice je čtyřproudá a provoz řidký. My stodeset, kamion 115 možná 120, ale je dlouhý předlouhý, dva návěsy naložené zřejmě nejvybranějšími zmekty z Číny. Už už nás minul první návěs, když se silnice začíná zvedat do táhlého kopce. Tempomat udržuje stálou rychlost a ani v kopci se nijak nefláká. Kamionek začíná jakoby couvat, až se dostáváme na stejnou úroveň, což se jeho osádce za volantem nelíbí a zlostně bliká světelnou houkačkou a všelijak se  po kamioňácku  rozčiluje. Nakonec mu ujedeme konstantní rychlostí 110 km/hod. Na další rovince nás dojíždí, z kopečka předjíždí, v kopečku nemůže, vzteká se a prská. To se párkrát opakuje a nakonec nás kamiony hrnou po  dvouproudé okresce ve 120-ti nalepeni na nárazníku.

   Naštěstí jsme měli v kapse krabičku sirek, podpíráme si jimi padající víčka a za necelých deset hodin jízdy příjíždíme do první zastávky naší "expedice" V 5.00 am parkujeme před Mc Donaldem a upadáme do dvouhodinového stavu bezvědomí.

Den 2. - Pátek 24. 8. 2007

   Probuzení do krásného slunečného dne na parkovišti Mc Hranolka korunujeme snídaní v parku. Promrzlí se vystavujeme paprskům vycházejícího slunce a těší nás, jak se kolemjdoucí lidé starají o naše duševní zdraví. Dopoledne trávíme procházkou ve městě. V informačním centru nabíráme informace o Great Ocen Road, která začíná v Geelong cca. 80 km jižně od Melbourne. Po cestě obědváme na mořském břehu uprostřed polí se zeleninou jako je hrášek, kapusta a ředkvičky. Průvodcem na cestách je nám "bychle" Lonely Planet. Dle ní vyhledává Martinka nocleh v backpackeru v centru Geelongu. Hospoda na růžku, v přízení nálevna, první a druhé patro slouží k ubytování znavených ceslovatelů. Ač se v přízemí konal konzert místní hard rock kapely, spali jsme, jako kdybychom těch tisíc kilometrů šli pěšky. 

Den 3. - Sobota 25.8. 2007

   Ráno doplňujeme informace o Great Ocean Road v informacích a vydáváme se na cestu. Cesta se klikatí podél pobřeží, kde stojí na každém výběžku pevniny maják signalizující již přes sto let pozdravy lodivodům. Majáků je téměř desítka, ale zastavujeme se jen u měkterých. Jsou si dost podobné, né-li na chlup stejné. Doklikatili jsme se až na nejjižnější výběžek pobřeží. Návštěvu majáku Cape Otway už ale nestíháme a nocujeme v blízkém kempu. Tento maják má být vyjmečný, protože v okolní buši se po stromech povaluje neobvyklé množství koal a pohlednicovým hitem je koala sedící na zábradlí břed majákem. Samozřejmě máme pochybnosti o tom, že by se koaly živili okusem zábradlí, ještě k tomu natřeného bílou barvou. Nicméně po cestě vidíme tolik koal, že už věříme i tomu. Dokonce se podařilo zahlédnout po zemi utíkající koalu. Na to že koala dokáže chrupkat až dvacet dodin ze dne, je to docela úspěch.  Za soumraku ještě stíháme navšťívit hřbitůvek pro zasloužilé správce majáku. Po cestě nás napadá roj masařek, střežcí klid posledního neboštíka.

   V kempu rozděláváme ležení. Holky se rozhodly spát v autě, snad proto, že hadi a pavouci v noci žerou táborníky. Je zima (10 °C) a navíc zjišťujeme, že máme jen jednu čelovku a malou baterku. Svítíme si mlhovkami auta do hrnce a vychutnávéme skvělou večeři. Rozděláváme dosud zanedbávanou litrovku finské a víno. Po půlnočním fotografickém lovu posuma, který odmítal slézt ze stromu i přes naše opilecké vábení, zalézáme do spacáků. 

Den 4. - Neděle 26. 8. 2007 

   Většina výpravy trpí mořskou nemocí a okolní táborníci nás nezdraví.  Nechápou, že ve východní evropě se prostě táboří jinak. Dopoledne máme konečně možnost prohlédnout maják s koalou. Prohlídka potvrzuje, že být správcem majáku je docela nuda. Celý den se může  koukat jen do dáli, nebo na hřbitůvek pod majákem. V telegrafické stanici pod majákem procvičujeme morseovku  a posíláme depeši domů. Ještě projíždíme lesem a třepeme koaly ze stromů, aby jsme se s nimi mohli vyfotit. Je ale poledne a  potvůrky spí vysoko v korunách stromů. Dolů se jim nechce a tak se alespoň fotíme s koalou na značce. Odtud míříme do South Australia na největší atrakci velké cesty kolem oceánu, dvanáct apoštolů. Vlastně jich je už jen jedenáct (jednoho už spláchlo moře), ale komu by se chtělo přepisovat všechny ty cedule.

Ač je dvanát apoštolů uprostřed krásného, ale nehostinného pobřeží, zázemí pro návštěvníky je luxusní. Dům informačního centra, solidní parkoviště a samozřejmě letiště pro helikoptéry k vyhlídkovým letům. Austrálii bez vrtulníku si už snad ani nedovedeme představit. Jsou všude. Na vyhlídkový let nemáme dostalek dolárků, ale i ze země je pěkný výhled. Fotíme, točíme a proplétáme se davy turistů. Cestou se zastavujeme u parádičky matky přírody - London Bridge. Pak už jen pálíme nádrž benzínu a navečer pátráme po kempu. V městečku Southern s vypětím sil nalézáme kemp a za tmy vybalujeme tábor. Vybrali jsme si luxusní místo na paloučku u pláže od které nás odděloval jen dvoumetrový val písku. Ukolébavkou nám byl hřmící příboj. V noci se probouzím strašlivou zimou. Skoro necítím nohy a to jsem navlečený v Moiře a všem co jen trochu hřeje. Zkouším to zaspat, ke vší smůle došla vodka. Zjištuji, že na stěnách kvalitního stanu z Číny se sráží vlhkost a doslova stéká ze stěn dolů a spacák vodu žíznivě vsakuje. Ztrácí tedy všechny své termoizolační vlastnosti. Otázkou je, měl-li před tím vůbec nějaké. Klepu se jako ratlík.  Dle teploměru auta je jen nějakých 8°C. Tuhle noc se nevyspal nikdo, zima a vlhko nám nijak neprospěly. Ráno studuji před lety zakoupený spacák Hannah Scout. Na štítku se pyšní údaje +25/+2/-7. Čemuž moc nerozumím, jelikož nejsou uvedeny žádné jednotky, ani popisek o čem údaje informují. Doma později navštěvuji webovou stránku výrobce, ale ani zde není jasné v jakých jednotkách jsou údaje o teplotách uvedeny. Kdysi jsem se někde dočetl, že nejnižší číslo  uvedené na spacáku (v stupních Celsia), informuje spáče o teplotě při které ve stacáku ještě přežije a nezemře na podchlazení. Kdo přežije noc při mínus sedni stupních Celsia v mém spacáku, tomu pak  do nemocnice pošlu bonboniéru. 

 Den 5. - Pondělí 27. 8. 2007

   Promzrle nasraní a nasraně promrzlí balíme tábor, zimu vyháníme hornou sprchou a po zaplacení a potlachu s majitelkou kempu začínáme šestiset kilometrovou cestu do Adelaide resp. na Kangaroo Island. V knize ubytovaných se tak za šest dolarů na osobu a tři za sprchu vyjímá mé jméno a v kolonce "Country" se krčí The Czech Republic. Stejně se vsadim, že to baba přeškrtla na přepsala na Russia/Eskimo - kdo by spal v takové zimě ve stanech?!

   V kempu nabíráme do kanystru vodu (pitnou) a až po cestě zjišťujeme, že je příšerně slaná a chutná skutečně odporně. Jen jsme se dohadovali  jestli to byla voda ze studny či rovnou z moře. Natočit zdarma podobně chutnající splašky vydávané za pitnou vodu, nebyl problém téměř nikde. Takovou používáme jen na vaření a k pití kupujeme už jen vodu balenou. Ta se však svou cenou rovná téměř ceně benzínu a v těch největších zapadákovech jsme skutečně rádi, že auto nejezdí na vodu. (Tímto krkolomným souvětím jsme měl na mysli, že balená voda je zde drahá cca. $5 za 2 litry, ale i méně, ovšem i více:o) )

Většinu dne trávíme v autě a ukrajujeme dalších 400 km do města Strathalbyn, kde bukujeme místo pro naše Subááru na ferry, která nás při troše štěstí doveze na Kangaroo Island. Do přístavu, který je slabých 100 km jižně pod Adelaide to máme ještě dobré dvě hodiny cesty.

Nalodujeme se v čas a předraženou jízdu si patřičně vychutnáváme při západu slunce. Na otrov dojíždíme za tmy a snažíme se co nejrychleji najít tábořiště. Máme štěstí a po pár desítkách kilometrů zakládáme tábor v "kempu" (u veřejného záchodku) přímo u silnice. Provoz není nijak výrazný, cca. 4 automobily za noc :o) Je zde veškeré sociální vybavení, jako záchody a sprchy s teplou vodou. Dokonce i elekrtický osoušeš rokou, neprozřetelně napájený z el. zásuvky, kterou ihned okupuje klubko nabíječek tefefonů a fotoaparátů. Uleháme do vysokokvalitních stanů a spacáků a těšíme se na nadcházející den.

Ceny zpáteční jízdenky na ferry mezi Cape Javis (přístav) a Kangaroo Island: dospělý $80 za auto $160. Za čtyři osoby a auto to už dělá slušnou sumičku.

Den 5. Úterý 28. 8. 2007

 Ráno je opět tak čerstvé, že nevíme jestli jsme ztuhlí zimou nebo ještě pořád spíme. Z čerstva vyrážíme na cestu a řádíme na nezpevněných cestách, kterých je na ostrovu většina. Je to jen buldozerem prohrnutá buš a místy jsou i dřevěnné patníky, to jako že pozor mostek, či zátopová dolinka. Na kvalitním hliněném a šotolonovém porvchu si to v Subaru sypeme 80-100 km/hod. A jen šotolinové zatáčky jsou na naloženou, na v buši nepojištěnou plechovku dost ošemetné. Ale přežíváme i s autem bez úhony (až na kamínky rozsekané zástěrky, takže už nejsou hlaďoučké a líbivé, ale chlupaté a hnusné) První zastávka je na včelí farmě. Tam jsme přijeli o dvě hodinky dříve než byla otevírací doba, ale i tak nás majitelka pustina alespoň od suvenýr shopu a nakoupili jsme med a vosk do zásoby (jako by jsme ho doma neměli dost, ale prostě na truc číňanům :o) Mimochodem v Au je produkce medu na velmi dobré úrovni a vpodstatě jiný než australský med se tu neprodává. Nazvětě si to jak chcete, ale mě to přijde sympatické. Škoda jen, že v každé české sámošce mají jen ty blivajzy z číny. )

Na nic nečekáme a od včeliček si to valíme na eukaliptovou farmu. Ta je naprosto turistická a navíc asi mimo provoz. Tak si tu s hopsajícími klokany alespoň dáváme snídani a prohlídku konáme ve vlastní režiji.

Další povinnou zastávkou je Sea Bay kde je mraky Sea Lions, tedy tuleňů. Samozřejmě, že za atrakci na živo se platí a tak za cca $12 máme pochoďák na pláži mezi tuleni. Jelikož je zde tuleň pánem, musíme při cestě zpět čekat až tuleň válející se na mostku, jako jediné přístupově cestě na pláž, se dostatečně vyválí, vykoná potřebu a odloudáse zpátky na pláž. Inu zábava.

Odpoledne brzdíme Subaru v Flinders Chse Nat. Park a zamlouváme si tábornický plácek na večer. Vyrážíme na pěší tůru po parku, který je vyhlášen početnou husí polpulací a klokanů samozřejmě. K vidění je vzácně i Platypus (ptakopysk) To že zvířátek je tu hodně, poznáte při prvním našlápnutí. Všude je mraky, ale opravdu hromady trusu, bobků a bobečků. Zkrátka celý park je pokálený až hamba. Platypuse jsme neviděli, ale prý tady je! Za to hada jsme našli a odvážní do něj chtěli rýpat klacíkem. Inu drážděte hnědého hada klackem, když nejjedovatější místní potvora se jmenuje Brown Snake.  

V pozdní odpoledne ženeme Subaru k moři na atrakci No. 1 na Remarkable Rocks. Konečně něco pořádného k focení :o) Pak ještě popojedeme k úplnému břehu pevniny podívat se na kolonii tuleňů. Stíháme to tak tak s poslednímy zbytky světla a tak jdeme spíše po čuchu a že to byl smrad. Foto už pořizujeme jen na zatraceně dlouhou expozici.

Večer máme v kempu spolucestovatele australany. Tito si tak nějak jeli po zemičce s Toyota Land Cruiser (ideální pro dva na cesty :o)) Pozorujeme zatmění měsíce, odháníme dotěrného posuma a že je to potvora a ve stanu dorážím lahev Honzy Bechera, abych v té zimě vůbec usnul.

Den 6. Středa 29. 8. 2007

Neděláme vyjímku a ráno opět svižně vyskakujeme ze stanů a balíme chatrné tábořiště. V podstatě jen přejíždíme ostrov zpět na trajekt. Cestou se zastavujeme na písečných dunách, kde pískolezíme a ničíme foťáky v písku. Po poledni najíždíme na loď a plavíme zpět na pevninu. Po vylodění doplňujme v nejbližží civilizaci zásoby a dupeme na plyn a ukrajujeme pořádný kus cety směr na sever. Dost pozdě večer dorážíme na slepo do Port Pirie (zjížďka 7 km od silnice směrem do nikam, sedělo by napsat že do pr..le. Ale to je proti tisícům kilometrů, jen jedno zatočení volantem navíc ) Naprosto luxusní boudobudka alias "labin" - něco jako chatička v moderním pojetí a se vším všudy, včetně kuchyně a koupelny) za cca. $120 vcelku. Konečně si zase připadáme jako lidé a na místo oblékání a zalézání do nor, se ukládáme do peřin v postelích. No představte si po týdnu tu nádheru :o)

Den 7. Čtvrtek 30.8. 2007

Luxusní ráno v luxusní postýlce a zase do auta a celý den směr sever k Urulu. Cestou míjíme hopsající a rozjeté klokany, koně, supy, orly, pštrosy a podobné radosti. Večer dojíždíme do Coober Pedy. Užíváme si písečnou bouři, kdy jsou mlhovky tak nějak k prdu a čekáme v příkopu až dobouří a bude vidět alespoň na metr či dva.

Ubytovali jsme se jak jinak než v podzemním hotelu. Opravdu zážitek. Prostory ražené těžebním bagrem. Neuvěřitelně originální ubytování. Mimo jiné zkušenost s výbuchem plynového sporáku k nezaplacení. (společná kuchyň v ní plynové spotřebiče jako sporák. Příjde asijský bojovník, že si upeče pizzu. Neví jak se startuje, tak roztočí všechny kohoutky vnitřní trouby a že je to sakra pořádná trouba, tak má hned dva samostatné fochy. Šmudla už ale nenajde integrovaný zapalovač a tak ostrouhá a jde pizzu sežrat syrovou. Myslíte, že plyn zavřel? Příjdu s hrncem, položím na vařič, otočím kohoutek pro příslušný hořák, mačkám zapalování a podpaluji plotýnky a zároveň odpaluji troubu plnou plynu. Z večera rána jak z děla, tlaková vlna na břicho, skoro se bojím podívat jestli mi tam něco vůbec zbylo. Bez trvalých následků naštěstí. Ale rýžového prince bych v tu chvíli nejraději ubil kastólem. Anyway, jak říká šest z pěti australanů, chrníme v podzemí zase v postýlce :o)

Den 8. Pátek 31. 8. 2007

Celý den  se potulujeme po městečku, navštivujeme muzeum, obchody s opály, zoufalého číňana který nám nutí opály pod cenou a ukazuje celoživotně hloubený důl (značně v tu chvíli hodnotíme naši budoucnost) Prohlídka dolu s okázkou dolování stroji neklapla, protože jsme dorazili jen my a maník nechtěl startovat našiny za našich sto babek vstupného. Tak jsme se jen zadara podívali "na sucho" :o) Martince jsme koupili prsten s opálem a prodavačka tak trpěla životem v tomhle zapadákově, že každých pět minut rozhovoru nám dala hrst někajých šutrů, aby jsme s ní hovořili dalších pět minut a dostali pak další hromadu. No zlatokopem raději nebýt. Odpoledne valíme dál  a večer kempujeme ve vesnici Marla u hotelu, benzínky a obchodu v jednom. Zase ve stanu a s lahví vodky čekáme na ráno a hřejivé paprsky slunce.

Den 9. Sobota 1. 9. 2009 

První školní den ukrajujeme poslední část cesty k Urulu. Cestou je jen jedna odbočka doprava a po tři sta kilometrech cíl. No hnus. Na této křižovatce dobrodruhů je odchod, benzínka a hotel, jak jinak v téhle díře. Mimo bezínu se nám dostává rady nezastavovat Aboriginals, nedávat jim peníze a ni benzín. Nechápu, ale brzy mi bude vysvětleno.

Po cestě jsme se potkali asi dva nebo tři cyklisty. A to že dálkové čili expediční borce., jako jsme my :o) Myslím, že v tu dobu taky cestoval zmedializovaný český pár ze západního k východnímu přehu Austrálie. Estráda pro pár tis. km v písku, sponzoři, články, rozhovory. Nemohu soudit, ale "no name" cyklista kterého jsme potkali, nám (mě tedy alespoň ano) otevřel nový obzor. (Webové stránky již zrecykloval, tedy zbylo jen foto.)  Francouz na cestě ze severu na jih (Darwin - Melbourne). Kolo a vybavení vůbec byla parodie na expedičního cyklistu. Odhadem za $1.000 přejedete Austrálii od shora dolů a startujete v trenýrkách naprosto bez ničeho! Projel jsem se na jeho kole (natankované vodou mělo 50kg) ale jelo to překvapivě dobře. Dle borce Toma Tancrede je největší svízel na cestě vítr, slunce a nuda.  

Takže minimálně motivace na další expedici :o)

Odtud porážíme posledních pár stovek kilometrů k Urulu. Po sto kilonetrech za benzínkou, na několika kilometrové rovince vidím v dáli uprostěd silnice postavičku v žlutém oblečku. Instinktivně pouštím plynový pedál a kontroluji tachometr. Přibližujeme se méně než maximální rychlostí a je mi divné proč má postavička jednu ruku vzpaženou kolmo k nebi a je navlečem do zimní jasně žluté placovní bunky. Došlo na slova bodré čarpadlářky, abořidžinec nás staví, zdraví a chce po nás peníze. Říkám že peníze mu žádné nedám. Na to hbitě odpovídá, že teda alespoň benzín. Načež přiloží sevřené pěsti k ústům a simuluje vysávání bezínu hadičkou. Rozporuplné pocity umocňuje dvacetiletá plechovka zastržená pod stromem u silnice a u ní ve stínu pětice domorodých kolegů našeho srkače. Asi to bylo kruté vůdči těmto původním obyvatelům Austrálie, ale ani benzín jsme mu nedali.

Při vjezdu do národního pakru Urulu platíme cca. $35 na osobu za třídenní pas. Na optláku si můžeme ohmatat obrovský kámen upřostřed australského kontinentu. V eufórii vítězství, jedeme do blízkého kempu v městečku postaveném jen a jen pro turisty s cílem navštívit tento skvost. Jsou tu obchody, bankomaty, hotely, dokonce i telefonní signál. Kempujeme na okraji tohoto komplexu a za $30 kupujeme vložku do spacáku, aby jsme nemuseli topit vodkou :o)

Atrakce číslo jedna je pozorování západu slunce, jehož paprsky dopadající na Urulu tvoří prý nezapomenutelnou barevnou show. Inu vyrazili jsme zpět na místo a pozorovali. Okolo přihlížející australané, otevírali lahve šampaňského a tuto událost slavili jako cestu do Meccy.  My vaříme nudle k večeři a vlastenecké cítění se povaluje kdesi doma v šuplíku.

Barevná šou se nekonala, jen západ slunce. Ale nenecháváme si zkazit náladu. Ráno totiž příjde atrakce číslo dvě. A tou je východ slunce na Ururlu. Uleháme do svých stanů. Tentorát přemluvím i Martinku, aby nespala v autě, ale se mnou ve stanu. Jsme již s hady a pavouky kamarád :o)

Den 10. Neděle 2. 9. 2008

Časný budíček v 5.00 am a rovnou do auta a hurá na Urulu. Už se nám ani moc nechce, ale musíme splnit předsevzetí. Tentokrát parkujeme na druhé straně, aby jsme měli vycházející sluníčko v zádech a mohli se kochat představením, které nám matička příroda předvede. Autobusy plné asisjských turistů jsou neklamným znamením, že tentokrát to bude stát za to. Tak čekáme, mrzneme a nesměle fotíme naše rozespalé obličeje. Stále čekáme a fotíme, když začnou autobusy odjíždět, je nám jasné, že show is over a balíme taky.

Poslední pokus zakoupit nefalšovaný suvenýr pod horou Urulu a jedeme na další atrakci. Lezeme na rovnou nahoru. Kontroverzní atrakce, kde uvědomělý australan respektuje odkaz dědictví původních obyvatel a nikam neleze, protože je to považováno za nesvěcení tohoto posvátného místa. Pro jiné jen kámen s řetězem podél cesty. Pro mne osobně kámen pod kterým se prodává  neuměle opracovaný klacích na brusce za $450 vydávaný za bumerang. Okus dále somrující aboriginci, kterř by Vám Urulu prodali za PEtflašku benzínu. Lezu taky, odkaz neodkaz. Ke všemu byla cesta 14 zavřená pro silný vítr. Občas někdo spadne díky větru a slunežnímu žáru. Fouká dost a teplo je taky. Chlivku nám to zabralo a nebýt řetězu, cesta dolů by byla dost o život. I tak to nebylo zrovna dvakrát zabezpečeno. Proč taky, když nerespektujete odkaz původních obyvatel.

Ještě se kocháme pohledy ze spodu a vyrážíme dále smětrem do cíle cesty k Alice Sprins. Noc trávíme ve "free campu" u silnice. Možná je nějaká výhoda, že je to zdarma, ale zapoměňte na stanování na travičce. Všude je jen červený písek a dokola kempu je natažen ostnatý drát. Aby ne, potuluje se tu kolem divá zvěř. Stažil drzý  pčtros Emu co žral sňůrky ze stanu a zobal zobanem do všeho co vypadalo jen troch jako potrava. Lidi nevyjínaje. Sprcha za $2 na hlavu a společnost nám dělaly nejrozličnější hmyzí druhy. Martinku jsme již do stnu nedostal. Správkyně kempu ji naprosto vyděsila radou ať nenosíme večer pantofle, ž e jsou tu hadi. Pravda že i já jsem našlapoval večer opatrněji :o) Nad ránem mne ve stanu probouzí svěží vánek o rychlosti vychřice. Že jsem táborník pohodlný, někdo by namýtl že snad i líný, stan jsem řádně nezajistil kolíky, ba ani jedním. Tak jsem srávil půl noci v poloze držící stan alespoň v částecném vztyčeném stavu. Kolíky se i hledat nechtělo a myslím že v písku by čínské patnácti centimetrový hrátek moc nedržel.

Den 11. Pondělí 3.9.2008

Paprsky ranního sluníčka nás hřejivě vítají a po schroupání snídaně plné písku vyrážíme dál.

 Zastavujeme v Grand Canyon a tady si dáváme tříhodinovou tůru po hřebeni tohoto skalního útvaru.  S porovnáním s Uluru jde o podstatně zajímavěší místo. Nepodceňujeme sluníčko a před výšlapem taknujeme batohy i lahve vodou. Přesto že je v podstatě zima, vedro je k padnutí. Potkáváme několik ještěrek exkluzivních rozněrů a jsme rádi že utíkají ony a ne my :o) Veřer ukrajujeme pár kilometrů a nocujeme opět vkempu na písku asi dvě hodiny jízdy o Alice Springs. Už toho máme tak akorát a navíc není kam spěchat. Opět benzíka odchod a hospoda v jednom. Majitel a obsluha v jednom se řídí heslem co se vleče neuteče a tak i otočení se pro klíč na věšáku trvá asi jednu minutu. Natož pochopení informace, že chceme přespat v jejich kempu a ve stanu. Připadali jsme si jako v jiném světě. A ona to byla jen pravá tvář Austráliie :o)

Den 12. Úterý 4. 9. 2008

Ráno zjišťujeme, že máme ušlé kolo. Naneštěstí až po našem naložení živobití. Tedy musíme vše vyložit, přehodit rezervu a zase naskládat zpátky. Jak kolo ušlo nevím, protože nic z pneumatiky netčelo. Možná se mrzutý čerpadláž za celou noc doplazil k auto a kolo ušel. Prooč by to ale dělal. Možná si takhle chtěl přividělat prodejem vzduchu. Blbost!

Uktrajujeme posledních pár kilometrů a vjíždíme do Alice Springs. Ubytování v luxusním YHA a celý den na prozkoumání města.

Jak jsme si mysleli, že to bude zapadákov první třídy, tak jsme se spletli. Jak jsme si mysleli že tu seženeme levné a originální australské suvenýry, tak jsme se spletli. Supermarkety, galerie a hospody na kažném rohu. Turistů nepočítaně a do toho potulující se aboriginals "pod rukou" nabízející své výtvory. Ceny v galerijích přímo závratné. Za pomalovaný klacík a to myslím metr dvacet dlouhý klacek bez kůry, manočený do barvy a s pár tečkami či linkami za dvě stovky. Toť australká kultura. Což oto, aboriginals zaněstnávají ve výtvarných dílnách, kde vyrábějí obrazy a jiné  suvenýry do galerijí. Jen ty konečné ceny nějak nekorespondují s tím somrováním ve mestě. Na druhou stranu za dvěstě let civilizaci asi předělat nejde. Na třetí stanu jsme koupili placatý kámen s obrázkem mravence od je dné postarší aboriginky  vtvořící přímo před galerií a dílko bylo ještě mokré. Tedy alespoň víme, že to nebylo z Číny. Mrkli jsme také do muzeí a vůbec prošmejdili celé město.

Jako zlatý hřeb dne jedeme na myčku vypucovat auto. naneštěstí mám praxi a tak nános hnyzu z čelního skla a chladiče sundáváme přípravkem na mytí motorů. Jinak by to asi nepustilo:o) 

Večer se strhla opět veselice u přílezitosti zakončení expedice.

Den 13. Středa 5. 9. 2008

Ráno vyčleňujeme věci, které se nám do letadla nevejdou a zanecháváme je v hostelu potřebnějším. Kocovinu si bohužel musíme vzít všichni sebou. Na letišti odevzdáváme auto, nahlašujeme ušlé kolo a zapíráme rozsekané zástěrky. Překvapině nikdo nechce auto vidět, ani se přesvědčit jestli na parkovišti skutečně stojí. Jen nám pracovník společnosti řekl, že kdyby byl nějaký problém, že se ozvou. Dodnes nezavolali, tak bylo zřejmě vše v pořádku. Tříhodinový let protrpíme s nasazením života  a jako lahůdka nás čekal transport harampádí austobusem až do našeho útočistě v Sydney. V tu chvíli se třikrát proklejete za třicetikilový kufr narvaný nezbytnostmi jako je tříkilová lahev tak skvěle červeného písku z Urulu. Obzvlášt když je kufr o centimetr řirší než ulička v autobusu a vystupuje se pouze předními dveřmi.