hyblisovo

Mnoho australských dřevin je vždyzelených, mnoho z nich je přizpůsobeno vzdorování ohni nebo suchu. Mezi tyto rostliny patří například eukalypty nebo akácie. Austrálie je bohatá na endemické druhy luštěnin jimž se díky jejich symbióze s bakteriemi rhizobia a mykorhizujícími houbami daří v na živiny chudých zeminách.

Nejznámější australská fauna zahrnuje ptakořitné (ptakopyska a ježury), velké množsvtí vačnatců včetně klokanů, koaly a wombata nebo ptáků (například emu, ledňáci). Dingo byl do Austrálie zavlečen austronésany obchodujícími s původními obyvateli okolo roku 4000 př. n. l. Mnoho rostlin i živočichů vyhynulo brzy po zahájení lidského osídlování, mnoho dalších vyhynulo po příchodu Evropanů (například vakovlk).

Zvláštností vačnatců je jejich energetická efektivita. K životu jim stačí o jednu pětinu méně potravy než stejně velikým placentálním savcům.

ROSTLINSTVO

Před 200 miliony let byla Austrálie součástí prakontinentu Gondwany. Až tak hluboko v minulosti je potřeba hledat původ zdejší přírody. Botanici rozlišují v australské flóře tzv. gondwanský reliktní prvek, který je na zdejším kontinentu "nejvíc doma". Na jednu stranu docházelo (a to i v případě zvířeny) k samostatnému vývoji, na druhou byla zdejší příroda obohacována migranty z Asie. V případě rostlin to přece jen bylo snazší vzhledem k počtu semen či snadnějšímu způsobu dopravy, ať už větrem nebo v peří či srsti zvířat. Pojmenování jednoho z důležitých zálivů jako Botanický záliv ukazuje, že zájem o australskou flóru je zájmem trvalým a historicky dlouhodobým. Samostatný vývoj australské přírody pramenící z brzkého odtržení od ostatních kontinentů se odráží i v množství pro Austrálii jedinečných druhů. V případě cévnatých rostlin jde téměř o 16 000 druhů a každoročně jsou popisovány další. Na druhou stranu je nejméně 83 druhů vyšších rostlin považováno za vyhynulé. Vzhledem k tomu, že floristický průzkum ještě není ukončen, předpokládá se, že celkový počet u kvetoucích rostlin může dosáhnout až 25 000 druhů, které budou zhruba ze tří čtvrtin endemické. Máme-li zmínit alespoň některé z nejznámějších australských rostlin, nelze opomenout blahovičníky (Eucalyptus), kterých je okolo 700 druhů a převládají téměř ve všech australských lesích. Přesličníky (Casuarina) zase připomínají do keřů až stromů přerostlé přesličky, se kterými ale nejsou nijak evolučně spřízněné. Jiná je flóra suchého vnitrozemí, kde lze nalézt přesličníky rodu Allocasuarina, v deštných pralesích pabuky rodu Nothofagus. Některé z rostlin se adaptovaly na požáry, kterým jsou v buši vystaveny - např. některé druhy žlutokapů Xanthorrhoea. Typická jsou travní společenstva, kde převládá tráva rodů Spinifex a Triodia. Pro zdejší usedlíky se ale symbolickým stromem stala nuytsie květnatá Nuytsia floribunda. Stala se symbolem Vánoc, a to včetně pojmenování Christmas Tree. Období květu vrcholí právě v době Vánoc a strom je svými zlatožlutými květy velmi nápadný. Jde o endemit západní Austrálie dorůstající keřovitého až stromovitého vzrůstu, který dostal jméno podle zbloudilého Holanďana, námořníka Petera Nuytse, jehož mořské proudy zanesly až k australským břehům.

Zvířena světadílu je díky jeho samostatnému vývoji je velmi odlišná od toho, co známe. Některá zvířata jsou u nás chována, aniž tušíme jejich australský původ. Jde například o běžnou andulku vlnkovanou Melopsittacus undulatus či korelu chocholatou, Nymphicus hollandicus.

Ptactvo

Papouščí fauna je v Austrálii zastoupena roselami a asi nejpopulárnějším papouškem kakadu. A to i v tom záporném slova smyslu, neboť mezi místními zemědělci a ovocnáři rozhodně nejsou oblíbeni. To dokazuje povolení střílet kakadua naholícího Cacatua sanguinea na území svazového státu Jižní Austrálie během celého roku. Ze 14 druhů kakaduů žijících v Austrálii je 11 endemických. Z ptáků zaujmou nejen papoušci, ale třeba i nelétavý emu australský Dromaius novaehollandiae či kasuár přilbový Casuarius casuarius, okolí vod zdobí mimo jiné i volavky a ibisové.

Emu

Říše: Živočichové (Animalia)

Kmen: Strunatci (Chordata)

Podkmen:obratlovci (Vertebrata)

Třída: Ptáci (Aves)

Řád: Pštrosi (Struthioniformes)

Čeleď: Kasuárovití (Casuariidae)

Rod: Emu (Dromaius)

Emu hnědý nebo Emu australský (Dromaius novaehollandiae) je druhým největším nelétavým ptákem světa a největším ptákem Austrálie. Je také jediným žijícím druhem rodu Dromaius.

Emuové jsou hojní na většině území Australského kontinentu, v Tasmánii byli vyhubeni. Také se chovají ve farmových chovech, pro maso, olej a kůži.

Potrava v přírodě: jako všichni pštrosi jsou i emuové všežraví.

Rozmnožování: Do společného hnízda snáší několik samic, inkubace cca 42 dnů. Na hnízdě sedí samec, který pak mláďata vodí. Mláďata jsou nekrmivá (nigifugní)

Nároky na chov: Jsou otužilí, stačí výběh a nevytápěná ubikace nebo podestlaný přístřešek.

Ryby 

Z ryb zmiňme bahníka australského Neoceratodus forsteri, který je schopný dýchat atmosférický kyslík a v době sucha přečkává stočený v bahnitém kokonu. Jeho stáří je úctyhodné, vyvinul se zhruba před 400 miliony let. Na jednu stranu jsou tady nelétaví ptáci, na druhou létající savci. Kromě netopýrů zde rozrážejí vzduch svými blanitými křídly i velcí plodožraví kaloni.

Jedním z nejbohatších australských ekosystémů je Velký bariérový útes. Se svými 350 000 kilometry čtverečními poskytuje útočiště stovkám druhů ryb a sám je tvořen až 400 druhy korálů. Místa, kde se dostává nad hladinu, slouží jako útočiště ptákům.

Vačnatci

Říše: Živočichové (Animalia)

Kmen: Strunatci (Chordata)

Třída: Savci (Mammalia)

Podtřída: Živorodí (Theria)

Nadřád: Vačnatci (Marsupialia)

Když se řekne Austrálie, každý si představí klokana, koalu, znalejší wombata či possuma. Ve všech vyjmenovaných případech jde o vačnatce, kteří jsou sice podle vědecké klasifikace součástí savců, avšak jsou natolik unikátní, že stojí za samostatnou zmínku.

Klokani

Říše: Živočichové (Animalia) 

Kmen: Strunatci (Chordata)

Třída: Savci (Mammalia)

Podtřída: Vačnatci (Marsupialia)

Řád: Dvojitozubci (Diprotodontia)

Čeleď: Klokanovití (Macropodidae)

Klokanovití jsou druhá největší čeleď vačnatců (po vačicovitých) s 54 druhy v 11 rodech. Nezahrnuje však klokánkovité, kteří mají samostatnou čeleď, přestože se velmi klokanovitým podobají.

Výskyt

Klokanovití se vyskytují v Austrálii a Tasmánii, Nové Guineji a na přilehlých ostrovech. (Klokan rudokrký je uměle vysazený i v severní a střední Evropě.Na přelomu 19. a 20. století byl chován i v Česku v oboře u Poděbrad.) Jsou to endemiti. Obývají nejrůznější biomy, od pouště po deštný prales.

Stavba těla

Zadní končetiny

Klokanovití mají dlouhou a úzkou lebku, většinou protáhlý čenich a hlavu, která vypadá drobná vzhledem k velikosti zbývajícího těla. Jejich vzrůst je střední až velký, váhy dosahují od 0,5 kg do 90 kg. Klokanovití jsou ploskochodci, mají dlouhou úzkou zadní tlapu a velmi silné zadní končetiny. Čtvrtý prst na zadní tlapě je nejdelší a nejsilnější, klokanovití ho ve značné míře používají k odrážení při skákání. Pátý (vnější) prst je také velký. Stejně jako všichni dvojitozubci jsou syndaktilní (druhý a třetí prst na předních končetinách je srostlý). Palec je někdy zakrnělý, ale obvykle úplně chybí. Většina druhů má mohutný a dlouhý ocas, který však není chapavý. Místo toho je spíš používán jako balancující či stabilizační orgán.

Pohyb

K rychlému pohybu používá většina klokanů skákání snožmo. Ve vysokých rychlostech až okolo 50 km/h nechávají ocas ve vzduchu a udržují s ním jen směr a rovnováhu, zatímco při pomalejších rychlostech na zem kladou zadní končetiny i s ocasem. Při pomalém pohybu je skákání velmi neúčinné a stojí hodně síly, avšak při vysokých rychlostech je poměrně úsporné. Síla se ukládá do šlach na nohou a těžký ocas se kývá nahoru a dolů jako kyvadlo, čímž poskytuje příkon pohybové síly.

Většina klokanovitých nedovede pohybovat nezávisle svýma nohama, tudíž nemohou normálně chodit, musí poskakovat. Také nemohou chodit po zpátku, což jim přináší velké problémy, je-li před nimi uzavřena úniková cesta.

Velcí klokani pohybující se v křovinaté stepi skoky dlouhými až 11 m a rychlostí téměř 60 km/h se vyskytují na velkých územích. Jejich neustále se stěhující stáda jsou s to za jediný den urazit za pastvou dráhu až 100 km. Klokan rudý může vyvinout rychlost vyšší než 70 km/h, avšak jen na krátké vzdálenosti.

Potrava

Klokani jsou býložravci, většina z nich spásá trávu a byliny. Dále se mohou živit kapradinami, výhonky, listy a lesními plody. Nevyhýbají se ani jedovatým rostlinám.

Tráva, kterou se živí, je velmi tuhá a její žvýkání silně opotřebovává zuby. Ačkoli mají klokani na každé straně čtyři páry stoliček, jen přední jsou využívány. Pokud se opotřebují a vypadnou, jsou nahrazeny dalšími. Občas se klokan dožije toho, že je opotřebován i poslední pár. Tehdy uhynou hladem. Jen klokanovi rezavému dorůstají stoličky po celý život.

Na rozdíl od ovcí, skotu a dalších placentálních býložravců, spásají klokanovití trávu a byliny velmi šetrně. Nikdy ji nevypasou až ke kořenům, čímž jí neznemožňují obnovení.

Všichni klokani dovedou přežvykovat. Velký svalnatý žaludek je rozdělený na několik částí a pojme mnoho potravy, která je trávena pomocí mikroorganismů.

Vývin a život

Klokanovití jsou podobně jako všichni savci živorodí. Novorozené klokáně je však po narození velmi nevyvinuté – je slepé a schází mu zadní končetiny. Přichytí drápky k matčině srsti a šplhá jen za pomoci svého čichu a hmatu k jejímu vaku, kde se přisaje na mléčnou bradavku. Matka mláděti neulizuje cestičku mezi chlupy, jak se dříve předpokládalo, ale jen čistí srst od porodní tekutiny. Ve vaku mu ztvrdnou koutky, tudíž dokonale drží. To bylo patrně příčinou, proč si dříve australští usedlíci myslili, že vyrůstají přímo z bradavky. Ve vaku saje mléko do chvíle, než se dovyvine. Samice má ve vaku čtyři ústí mléčných žláz, bradavky, v nichž se může vytvářet mléko s rozdílným složením. Mláděti se vytvoří zadní končetiny, začne vidět, uši se mu vzpřímí a naroste mu srst.

Kolem 7. měsíce mládě vystrčí hlavu z vaku, ochutná trávu, ale když je v nebezpečí, hned zaleze zpět do vaku. Do něj leze hlavou na před, takže ve vaku musí udělat kotoul. Ten je však brzy obsazen dalšími přírůstky, tudíž klokáně strká hlavu do vaku jen tehdy, když se chce napít. V 1. roce se již pase s ostatními, neleze již zpět do vaku, ale zůstává v blízkosti matky do 2. roku.

Délka života je kolem 9 až 18 let, někdy až 28 let.

Klokaní slepota

Choroba očí u klokanovitých je vzácná, ne však nová. Prvá úřední zpráva o klokaní slepotě byla podána ve středním Novém Jižním Walesu v roce 1994. Následující rok zprávy o jejich slepotě přišly i z jižních států Viktorie a jižní Austrálie. V roce 1996 se choroba rozšířila pouštěmi až do západní Austrálie. Australané se znepokojovali kvůli jejímu možnému přenosu na dobytek a lidi samé. Zkoumání v Australských živočišných zdravotních laboratořích (AAHL) v Geelongu objevilo virus zvaný Wallal ve dvou druzích komárů (mušek) nebo písečných much, které tento virus pravděpodobně přenášely. Zvěrolékaři sledováním klokaní populace objevili, že u méně jak 3 % klokanů vystavených viru se slepota projevila.

Lidé

Výstražné znamení upozorňující na možnost přebíhání klokanů přes silnici

Klokaní maso v supermarketu

Pro australské domorodce byl klokan hlavní zdroj potravy. První Evropan, který měl možnost vidět klokany byl James Cook v roce 1700. Přistěhovalci se, podobně jako domorodci, živili klokaním masem. Dnes se prodává i v evropských restauracích.

Australští farmáři vidějí v klokanech škůdce. Aby je zničili, otrávili farmáři vodu, takže v jedné oblasti v Západní Austrálii zahynulo během dvou měsíců 13 000 klokanů. Na jiné farmě otrávili během pěti let 90 000 klokanů a pobouřené noviny psaly: Symbol naší země krmíme strychninem. Dále farmáři věří, že mohou zahnat klokany ohněm. Také si myslí, že vypalováním se pastviny pohnojí. Vypalování však dobře snášejí nejodolnější, málo výživné trávy, které již ovcím nevyhovují, ale klokanům stále postačují. Kvalita pastvin se tak neustále zhoršuje. Vypalování pastvin se nepodařilo vymýtit dodnes a má na svědomí také zničující lesní požáry.

Přirozené prostředí klokanovitých se vlivem člověka mění a způsobuje stále větší ohrožení tohoto druhu. Zanešení králíci spásají klokanům trávu. Nebezpečí přináší i zavlečené lišky, které raději než králíky loví méně pohyblivá klokaní mláďata. Na Nové Guineji netrpí ztrátou přirozeného prostředí až v tak jako v Austrálii, stromovým druhům však ubývají lesy v důsledku nadměrného kácení.

Ptakořitní

Říše: Živočichové (Animalia)

Kmen: Strunatci (Chordata)

Třída: Savci (Mammalia)

Podtřída: Vejcorodí (Prototheria)

Řád: Ptakořitní (Monotremata)

Čeleď: Ptakopyskovití (Ornithorhynchidae)

Čeleď: Ježurovití (Tachyglossidae)

"Ptakořitní vejcorodí - vejce meroblastické." Tak zněl stručný telegram, který dostala British Association for the Advancement of Science roku 1884. Právě zasedala v Montrealu a telegram jí potvrdil to, co už bylo dávno tušeno a Australany potvrzeno, jen vědecká obec se tu fantastickou novinku zdráhala přijmout. Totiž, že i savci snášejí vejce.

Slovutní vědátoři to museli mít potvrzeno "svým člověkem" a tím se stal mladý anglický zoolog W. H. Caldwell. Řekne-li se, že savci snášejí vejce, jde v drtivé většině druhů této skupiny o nesmysl. Ale zoogeografická oblast Austrálie má tolik neobvyklostí, že ani tato by neměla překvapit. Opravdu zde existuje několik málo výjimek, které tento pro savce unikátní způsob zrození mají. Název ptakořitní naznačuje u tohoto unikátního řádu savců (Monotremata) společné znaky s ptáky. Společný vývod pro močopohlavní a trávicí soustavu, kloaku, mají sice ptákům podobnou, leč v tomto případě jde spíš o vztah k plazům. Tím je naznačena i starobylost skupiny, kam patří celkem 3 druhy: ježura australská Tachyglossus aculeatus, ptakopysk Ornithorhynchus anatinus a paježura Bruijnova Zaglossus bruijni. Přestože zmíněné 3 druhy ptakořitných jsou nezpochybnitelné a nejčastěji uváděné, někteří vědci udávají až 4 druhy ježur australské oblasti. Nejstarší fosilie této skupiny byla nalezena v australských opálových polích. Fragment čelisti druhu Steropodon galmani je více než 100 milionů let starý. Celý podřád má mnoho zajímavostí, kromě kloaky jde třeba o absenci chrupu u dospělých kusů, kladení vajec nebo tři oční víčka. Když byla roku 1798 do Evropy přivezena první kožka ptakopyska, vzbudila ve vědeckých kruzích rozpaky. Kombinace zobáku, srsti a bobrovi podobného ocasu byla zprvu pokládána za padělek a trvalo rok, než došlo k jejímu vědeckému popsání.

Plazi a obojživelníci

Australské plazí bratrstvo je na druhy poměrně bohaté, udává se celkový počet okolo 700 druhů. Krokodýly se to zrovna nehemží. Oficiálně jsou zde uznané dva druhy - krokodýl mořský Crocodylus porosus a krokodýl Johnstonův Crocodylus johnstoni, přesto skalní kresby ze severní Austrálie dokazují zkušenosti původních obyvatel s těmito tvory. Někteří herpetologové se domnívají, že se v severní Austrálii vyskytuje ještě další druh, Crocodylus pethericki. Fauna hadů je neuvěřitelně pestrá a nebezpečná. Narazit na hada nebude při množství přes 200 druhů až takovou vzácností. Ne všechny druhy jsou jedovaté, na druhou stranu setkání s taipanem velkým Oxyuranus scutellatus či smrtonošem zmijím Acanthophis antarcticus může být zážitkem, po kterém už nebude existovat nic světského.

Z nejedovatých hadů jmenujme alespoň dekorativní krajtu zelenou Morelia viridis či až 8 metrů dorůstající krajtu ametystovou Liasis amethistinus nebo bradavičníky (Acrochordidae). Ty lze snadno poznat i poslepu podle jejich drsného až ostnitého povrchu těla. I želvy mají v Austrálii své zastoupení. Z různých druhů jmenujme alespoň dlouhokrčku australskou Chelodina longicollis, karetku novoguinejskou Carettochelys insculpta. Svá vajíčka na písčité pláže připlouvají klást ořské karety (Cheloniidae). Pestrost a bizarnost ještěrů lze dokumentovat na příkladu dvou australských agam, agamy límcové Chlamydosaurus kingii a molocha ostnitého Moloch horridus. První jmenovaná dokáže svým fantasticky roztažitelným krčním límcem zastrašit i mnohem většího nepřítele. Snad ještě méně přitažlivý je moloch. Tato pouštní ještěrka je svým odstrašujícím vzhledem možná odpudivá, ale její ostnité výrůstky na šupinách mají životodárnou funkci. Na jejich vrcholcích se sráží vlhkost, která stéká až k molochovým ústům, což je v případě pouštního živočicha více než důležité. Z velkých ještěrů lze zastihnout varany, z těch malých například některé druhy gekonů.

Vzhledem k aridnímu klimatu velké části kontinentu by se mohlo zdát, že fauna obojživelníků bude velmi chudá. Toto tvrzení lze vztáhnout na obojživelníky ocasaté (Caudata), mezi něž patří třeba nám známí mloci či čolci. Ti v Austrálii nejsou. Zato žáby tady mají několik desítek druhů, zejména z čeledi rosničkovitých (Hylidae) a hvízdalkovitých (Leptodactylidae). Jednou z těch, které stojí za pozornost, je rosnice běloretá Litoria infrafrenata, která může v dospělosti dosáhnout až 14 cm. Zařadila se tak na první místo mezi rosničkovitými celého světa. Jinou žábou, která se stala známou, je dovezená ropucha Bufo marinus. Její proslulost je nechvalná. Přestože byla dovezena coby "biologická zbraň" proti škůdcům na plantážích cukrové třtiny, sama se tak adaptovala na místní podmínky, že se stala pohromou pro místní drobnou zvířenu.

Vetřelci v Austrálii

Každý asi zná příběh králíků v Austrálii, druhu, který pronikl na kontinent s hojností potravy a bez nepřátel. Málokdo již ale ví, že se v Austrálii zabydlelo na 27 000 dalších cizích rostlinných a živočišných druhů. Některé se chovají poměrně nenápadně, jiné v novém domově „řádí“ jako zmíněný králík. Jen na likvidaci dovezených rostlin vydává australská vláda statisíce dolarů ročně. Přestože problém druhů, které do australské přírody nepatří, je dobře znám, zdá se, že si ho mnozí lidé vůbec neuvědomují. Nadále si kupříkladu s oblibou kupují cizí rostlinky a vysadí je na zahrádku, odkud se snadno rozšíří do divoké přírody. Vinou invazních rostlin z ciziny dnes již více než padesáti druhům původní australské květeny hrozí vyhubení.
New Scientist

OCHRANA PŘÍRODY

Australané jsou si vědomi unikátnosti své přírody a její nejchráněnější složky zahrnují zákonnou ochranou. Samozřejmě vyhlašují ochranu jednotlivých druhů, ale dnes už je všeobecně jasné, že nemá smysl mít propracovaný systém druhové přírody bez systému územní ochrany ekosystémů. Proto Australané vyhlásili 20 rezervací deklarovaných pod Environment Protection and Biodiversity Conservation Act 1999 a celkově jsou v Austrálii vyhlášeny stovky chráněných území různé velikosti a dostupnosti.

Některé oblasti jsou chráněny dokonce několikrát. Jednak v rámci programů UNESCO, a pak jako chráněné území vyhlašované v Austrálii. Jedná se například o NP Kakadu či Velký bariérový útes. Co se bohatosti a tudíž i krásy přírody týče, snad nejpestřejší jsou díky tropickému klimatu a dešťům národní parky severního Queenslandu. To proto, že v sobě zahrnují nejrozmanitější flóru a faunu tropického pralesa.

Poznámka:

Ramsarská úmluva - http://en.wikipedia.org/wiki/Ramsar_Convention

Světové dědictví - http://en.wikipedia.org/wiki/World_Heritage_Site

Symbióza - http://en.wikipedia.org/wiki/Symbiosis